Něco si přej!||T. Barvíková||10/10

Kapitola 19

O prázdninách jsem si sice užívala, jak jsem chtěla, ale přišel začátek školy a musela jsem se hodně učit. Všechno se mi za tu dobu, co jsme byli pryč, vykouřilo z hlavy. Jestli se dostanu na vysokou, rozhodně si nedám rok pauzu, protože mám takové tušení, že bych se na ni už nevrátila. Vytvořila jsem si časový plán a všechno se mi dařilo stíhat. Olivera jsem přemlouvala, aby začal randit, ale místo holkám se věnoval hře na housle. Nabídli mu dokonce na příští prázdniny práci na výletní zaoceánské lodi. Plul by dva měsíce na lodi po Karibiku, navštívil by destinace jako například Jamajka, Haiti, Miami a jiné. Navíc by si vydělal slušné peníze.

Občas se mi vybaví nějaká vzpomínka na naše dobrodružství a pokaždé mě jen na malý okamžíček napadne, jestli se mi to všechno jen nezdálo, nebo jestli jsem si to nevymyslela. Pak se ale vzpamatuju a uvědomím si, že to, co jsme zažili, bylo až moc skutečné.

Ze středověku jsem byla zvyklá na to, že už mám ideální věk na vdávání a za chvíli budou všichni chlapi rozebraní, že jsem ze začátku měla pocit, že musím hodně hledat, abych našla volného kluka, který by mě chtěl. Ale pak jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že se nemusím doprošovat cizích mužů, aby mě zvali na rande. Tato povinnost spočívá na chlapech, a pokud vás někdo na rande nepozve, tak asi proto, že se mu nelíbíte. Nebo má strach, ale to pak ten kluk nestojí za to.

Takhle se konečně rozhoupal jeden spolužák a pozval mě na kafe. Vybral hezkou kavárnu, přišel slušivě oblečený a i on sám byl poměrně šikovný. Měl krásný parfém. Jeho vůně ke mně doléhala, už když jsem se blížila k místu setkání - ne, nevyzvedl mě autem před domem, což se dá omluvit tím, že nemá vlastní auto, a cítila jsem ji celou tu čtvrthodinu, kterou jsem strávila vedle něho. Ve třídě jsme se nikdy nebavili, věděla jsem o něm jen pár základních věcí - kde bydlí, jak se učí a co mívá na svačinu.

Ze začátku všechno probíhalo dobře. Řekl, že mě chtěl na rande pozvat už dávno, ale nevěděl, jestli bych chtěla totéž. Otevřel mi dveře, když jsme vcházeli do kavárny, a nechal mě vybrat stůl. Posadili jsme se a hned nám číšnice donesla dva nápojové lístky. Oba jsme tím svým začali listovat a jemu zapípal mobil. Podíval se na něj, zasmál se a začal psát smsku. Já bych udělala to samé. Kdyby mi přišla zpráva, taky bych odepsala. Jenže pak už bych nechala být mobil mobilem a věnovala bych se svému společníkovi. On si ale začal s někým vypisovat mezitím, co jsem si já vybírala, co si objednám.

Když jsem měla vybrané, zavřela jsem lístek a čekala jsem, než udělá totéž. Chvíli bylo ticho, a tak jsem se začala bavit o domácí limonádě, o které jsem slyšela, že tu servírují a že je moc dobrá. Daniel, tak se jmenuje, mi odkýval všechno, co jsem řekla, a stále si vybíral. Nevadilo by mi, že mu to tak trvalo, ale že si během toho vypisoval na mobilu.

"Kamarád píše." Zvedl mobil a zatřásl mi s ním před obličejem. Ironicky jsem se na něj usmála, ale asi to nepochopil. Vypisoval dál a já jsem čekala, jestli se ještě nějak vzchopí. Třeba jen řešil něco důležitého, tak jsem mu dala ještě šanci.

Když konečně zavřel svůj nápojový lístek, čekala jsem, že spolu začneme komunikovat, ale on se jen zeptal, jak se mám, a než jsem mu stačila říct víc, než že se mám dobře, už si zase vypisoval s kamarádem. Mobil mu pořád pípal a já jsem se rozhlížela okolo. Na otázku: "A ty?" zamumlal: "Jde to." Dál jsem se neptala.

"Jen ještě odepíšu kámošovi a hned se ti budu věnovat," slíbil, ale jeho odepisování trvalo příliš dlouho. Kolem nás seděli různí lidé. Některé dvojice spolu cukrovaly, někteří se bavili v partě a pár jedinců popíjelo kávu a četlo si při tom noviny. Kousek od nás seděl pár asi tak v našem věku. Dívka popíjela míchaný koktejl a kluk pivo. Oba dva hleděli do mobilů a vypadalo to tak, že dívka si prohlíží facebook a kluk hraje hry.

"Hej, já jsem tady!" Zamávala jsem na něj rukou.

"Počkej jen pět sekund, hned to bude." Napočítala jsem do pěti, a když se nic nestalo, začala jsem si oblékat riflovou bundu a sbírat se k odchodu. Servírka, která k nám měla už podruhé namířeno (avšak poprvé si všimla Danielova stále otevřeného lístku), se opět otočila na podpatku a zmizela za barem.

"Kam jdeš?" zeptal se mě můj společník, když si konečně všiml, že odcházím.

"Víš, rozhodla jsem se řídit pravidlem jednoho moudrého známého. A s lidmi jako ty vážně nemám čas ztrácet čas." Vzala jsem si kabelku a jediné, čím se mohl pokochat, bylo mé pozadí ztrácející se ve dveřích.

Epilog

(o čtyři roky později)

"Běž, Ellie, běž!" Utíkala jsem tak rychle, jak jsem mohla. Byla jsem vyčerpaná a každé nadechnutí mi probodávalo hrudník. "Už tam skoro budeme. Přidej, nebo jsme skončili!" křičel Oliver. Setřela jsem si pot z obličeje a přidala jsem.

"Už nemůžu." Vyběhli jsme z tmavé místnosti a přesně v té chvíli zazněl gong. Zvuk ohlašující náš konec.