Něco si přej!||T. Barvíková||9/10

13.05.2018

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej. 

Kapitola 17

"Děcka, snídaně!" Mámin sladký řev se nesl celým domem. Dokonce se k nám linula vůně lívanců. Z té vůně jsem dostala chuť na šlehačku a úplně jsem se probrala. Z protější postele na mě koukal Oliver a taky nasával tu známou vůni. Cítila jsem se strašně lehká. Spadla ze mě všechna závaží, která jsem si s sebou celou tu dobu nosila. Nikdy jsem necítila tak moc, že jsem tam, kam patřím.

Protáhla jsem se a zívla. Oliver se otočil na bok a zakryl se peřinou. Vzala jsem plyšáka, který ležel vedle mé hlavy, a hodila jsem ho po něm.

"Vstávej!"

Zabručel, a tak jsem po něm hodila i toho druhého. Otočil se a odmrštil peřinu na zem. Natáhl nohy a ruce, až mu trčely z postele.

"Vědí, že jsme doma, třeba si ani nevšimli, že jsme byli pryč."

"Jo, jasně, nevšimli si, že jsme skoro rok nevyšli z pokoje." Snažila jsem se znít co nejironičtěji, ale popravdě to přesně tak vypadalo. Jako by si vážně nevšimli, že jsme nebyli doma. Čekala jsem smrtící mačkání a pusinkování a potom křik, řev a hádky. No a nakonec plno omluv a vysvětlování, které zakončí ohlášení na policii, že se pohřešovaní našli. Možná nás rodiče jen nechtěli děsit hned po ránu a taky potřebovali nějaký čas na vychladnutí.

"Pojď, musím je vidět teď hned, nebo se zblázním," svěřila jsem se Oliverovi.

Vylezla jsem z postele, prohlídla jsem si pokoj za denního světla a vykročila jsem ke dveřím. Ještě jsem počkala na Olivera, než se převleče a prohlédne v zrcadle.

"Nevypadám zase o tolik jinak."

"Ne, nevypadáš." Taky jsem do zrcadla nakoukla. Ale bylo mi nějak jedno, co v něm vidím.

Neměla jsem odvahu otevřít dveře, tak to udělal Oliver. Po schodech šel jako první, a když jsme přišli až do obýváku, první nás přivítal pes. Vrtěl ocasem a poskakoval jako smyslů zbavený. Jako by nás vážně neviděl měsíce. Pověsila jsem se mu kolem krku a nechtěla jsem se pustit, brácha ho šimral na bradě a na břiše poté, co se rozvalil na záda. Mamka byla v kuchyni a taťku jsem slyšela, jak vchází do domu z venku.

Třepaly se mi ruce a celá jsem ztuhla. Nevěděla jsem, co jim mám říct, ani jak se mám chovat. Oliver se zvedl od psa a prokřupl si ruce.

"Horší než jít před tabuli, že?" Jo, to bylo. Kývla jsem, ale nedokázala jsem ze sebe vymáčknout ani to ano. Oliver mě chytil kolem ramenou a jednou rukou mi rozcuchal vlasy.

"Hej..." postěžovala jsem si.

Vešli jsme do kuchyně a mamka stála u pánvičky s lívanci a dodělávala poslední kousky. Slzy se mi hnaly do očí, ale přemohla jsem se. Nikdy jsem si nevšimla, jak je mamka krásná. Podívala se na nás a nejdřív nám vynadala, že se nemáme válet v posteli tak dlouho. Nevydržela jsem to a běžela jsem ji obejmout. Oliver se ke mně přidal a chvíli jsme ji mlčky svírali. Mamka se tvářila tak, jako by si myslela, že jsme se zbláznili. Jako bychom jí vůbec nechyběli.

"Stalo se něco?" zeptala se. "Zdáli jste se mi včera jacísi divní. Něco jste provedli? Potřebujete peníze?"

Včera? Panebože. Oliver pochopil, co se děje, ještě dřív než já, ale radši se ujistil, že chápe správně.

"Mami, kolikátého dneska je?"

"14., proč?"

Tohle mi vážně přišlo legrační a Oliverovi taky, takže jsme propukli v hlasitý smích.

Byla to taková ironie - my jsme skoro celý rok byli pryč, ale tady neuběhlo ani pár sekund. Vrátili jsme se asi přesně do okamžiku, kdy jsme zmizeli, takže rodiče se o nás ani trochu nebáli, nepocítili tu prázdnotu, byli v klidu. Na jednu stranu jsem byla ráda, nemuseli si procházet peklem. Ale na druhou jsem se cítila trochu podvedená, nebylo to fér. Oliver chtěl utéct především kvůli jejich hádkám a nakonec jsme to odnesli jen my dva. Hlavní je, že jsme spolu a jsme všichni zdraví, na ničem jiném nezáleží, opakovala jsem si v duchu pro uklidnění.

"To nic, mami, jen...máme tě rádi." Chvíli bylo hrobové ticho a přišlo mi, že mamka nechce věřit tomu, co slyší. "A potřebujeme peníze," dodala jsem, aby to znělo trochu víc uvěřitelně.

Ještě jsem se mamky nenabažila, ale museli jsme ji pustit. Do kuchyně vešel taťka a my jsme si nemohli pomoct. Objali jsme ho stejně jako mamku a rovnou jsme ho ujistili, že jsme se nezbláznili.

Po (pro nás) dlouhém shledání jsem se konečně dostala do koupelny. Záchod...čistý, bílý, voňavý záchod. Najednou mi přišlo velmi trefné, že se mu někdy říká trůn. Na mě tak najednou vážně působil. Nechala jsem si napouštět vanu a nalila jsem do ní všechny vonné oleje a přisypala jsem si trochu soli. Než natekla voda po okraj, vytrhala jsem si obočí a vyčistila jsem si obličej vodičkou. Nanesla jsem si pleťovou masku, vysvlékla jsem se a ponořila se do vody. Lívance jsem si vzala s sebou a jedla jsem je ve vaně. Taky jsem si vzala mp3 a poslouchala jsem přitom všechny své oblíbené písničky. Byla jsem tak spokojená, jak jen to šlo. Než jsem si zapnula hudbu, slyšela jsem, že Oliver hraje na housle. Všechno tohle mi chybělo.

Ve vodě jsem se louhovala tak půl hodiny, a když začala být voda studená, vylezla jsem. Smyla jsem si pleťovou masku a oblékla jsem si župan. Konečně přišel čas na manikúru. Ostříhala jsem si nehty, na rukách i na nohách, a nalakovala si je.

Mamka se na mě pořádně podívala a řekla: "Už by sis měla zajít ke kadeřnici, vůbec jsem si nevšimla, že už to máš tak odrostlé."

"Jo, v pondělí se tam objednám."

"A kdy jsi tak zhubla? Konečně se to cvičení začíná vyplácet, že?"

"Asi," odfrkla jsem a pustila jsem si televizi.

Myslela jsem, že seriály, které sleduju, skončí mezitím, co jsme byli pryč, ale nezmeškala jsem ani jeden díl. Slyšela jsem Olivera, jak hraje na počítači, a měla jsem špatný pocit z toho, že se chováme špatně po tom všem, čím jsme si prošli. Začínáme tam, kde jsme v pátek 13. skončili, ale to je špatně. Rodiče možná neprožili rok někde jinde, ale my ano. Zažili jsme toho tolik a teď se vrátíme domů, zapneme počítač a televizi a budeme lenošit? Necháme život, aby nám protékal mezi prsty jako dřív? Šla jsem si do pokoje pro svůj telefon a zavolala jsem holkám. Kristýna byla někde s přítelem a Ema se snažila vymluvit na moc učení. Začala jsem na ni křičet přes telefon, vyčetla jsem jí, že jsme se dlouho neviděly, a tak mi slíbila, že se sejdeme příští víkend. To samé řekla Šarlota, ta musela pro změnu na brigádu. Nejvíc ze všech holek jsem chtěla vidět Janu, ta by i přišla, kdyby nebyla na druhém konci republiky. Domluvily jsme se tedy na příští víkend. Stejně to byl pitomý nápad, chci být hlavně s rodiči. Brzy mě začnou zase štvát, ale to nevadí. Chci si jich užít, dokud si pamatuju, jaký je život bez nich.

"Co kdybychom si dneska něco ugrilovali, pak bychom si zašli do kina a zahráli si třeba karty?" nadhodila jsem.

Oliver se ke mně přidal: "Jooo, už jsme dlouho nic takového nedělali."

Mamka pokrčila rameny. "Proč ne? Ale musíte přemluvit tatínka, aby položil to pivo a šel rozdělat oheň a nachystat věci na grilování."

Nevrátila jsem se domů, abych poslouchala další hádky ohledně alkoholismu. A Oliver taky ne. Vyšli jsme ven, Oliver vyrval taťkovi láhev z ruky, mrštil jí o zem tak, že se střepy rozletěly všude a bylo.

"Jestli nechceš zůstat sám, tak s tím přestaň!" vyhrožoval mu, ale měl na to právo. "A teď mi pojď pomoct se dřevem."

Chvíli jsem přemýšlela, kdo je tady vlastně rodič a kdo dítě. Mamka vyšla ven s otázkou, co to tady děláme.

"To nic, mami, Oliver jen taťkovi promlouvá do duše," řekla jsem rozzářeně a už jsem se těšila na krásně strávený den.


Kapitola 18

Tak jsme se konečně dostali domů. Okamžitě jsme najeli do starých kolejí, bylo to skoro, jako by se nic z toho nestalo. Jenže stalo. Chyběla mi Leonie a její rodina. Nic jiného jsem nepostrádala. Snažila jsem se žít tak, jako by každý den byl tím posledním, a tak, aby každý den stál za to.

Stále jsem občas měla pocit, že se budím v jiné době, nebo že se někde objeví někdo, koho jsme na cestě časem nechali. Občas jsem v noci nemohla usnout a přemýšlela jsem o tom, jak je to, co se nám stalo, vůbec možné. Jak se to dá z hlediska fyziky a logiky vysvětlit. Hlavu jsem si tím lámala dost dlouho a na žádné vysvětlení jsem nepřišla. Přečetla jsem několik knih o čase, o časoprostoru a dalších takových pro mě nepochopitelných pojmech, ale nic mi nepřišlo jako možné vysvětlení toho, co jsme prožili. Možná jsem vážně čarodějnice, i když tuhle naši cestu ovládal Oliver. Jsem přesvědčená o tom, že já jsem se jen držela "přenášedla", ale sama bych se přenést nedokázala.

Nakonec jsem se musela smířit s tím, že na některé otázky odpovědi neexistují, nebo existují, ale lidé se je prostě nemají dozvědět. Naše cesta sice neměla žádný viditelný smysl, ale já jsem si svůj smysl našla. Oliver poznal, co to skutečná láska vlastně je. Náš vztah se zlepšil, opět si sdělujeme informace, trávíme spolu čas a rozumíme si mnohem víc. Taťka přestal pít, protože vzal tuhle situaci pevně do rukou Oliver. Stal se z něj opravdový muž. Dospělý muž. Rozumný muž.

Já jsem taky pochopila pár věcí. Hlavně to, že nic nemá smysl, pokud se o to nemáte s kým podělit. A přes všechny krásy světa, nejhezčí a nejvíc vzrušující je to doma. Ale to je samozřejmě jen můj názor. Určitě se najde spousta lidí, kteří by byli velmi rádi, kdyby mohli vypadnout z baráku a od rodiny.

**

Týdny plynuly a postupně jsme zapomínali na naše malé dobrodružství. Vadilo mi, že si o něm nemám s kým popovídat. Několikrát jsem už měla na jazyku různé příhody a musela jsem se hodně krotit, abych nikomu nic neřekla. Nikdo by mi nevěřil, to je jisté. Jediný, s kým jsem si o tom mohla popovídat, byl Oliver a já jsem to opravdu potřebovala.

Byli jsme sami doma, takže jsme mohli mluvit nahlas. Jediný, kdo nás poslouchal, byl Ben, náš pes. A ten nikomu nic nepoví. I když po minulé zkušenosti bych se už vážně ničemu nedivila. Přemluvila jsem Olivera, aby si se mnou na chvilku sedl v obýváku. V přemlouvání mi hodně pomohlo brownies, které jsem mu upekla, a taky banánový koktejl, který jsem připravila. Navíc jsem slíbila, že pokud si se mnou bude aspoň hodinu vykládat, celý týden za něj budu vysávat a uklízet.

V úklidu domu jsme měli už léta zavedený perfektní systém. První pravidlo bylo takové, že kdo vaří, nemyje. Samozřejmě chlapi si to přebrali po svém, takže jen aby nemuseli umývat nádobí, naházeli vajíčka na pánvičku a oběd byl hotový. Při menších jídlech to fungovalo tak, že kdo si co zašpinil, ten si to umyl. Nesmí se stát, že by se ve dřezu hromadilo nádobí, to pak mamka dostane záchvat a lítají talířky. U nás mimochodem létá všechno možné nádobí. Jednou se mamka na taťku tak naštvala, protože tančil na Silvestra vedle sousedky, což se jí samozřejmě nelíbilo, že po něm opilá hodila krýgl od piva. Proletěl mu těsně kolem hlavy. Těžko říct, jestli se netrefila kvůli promilím v krvi nebo protože nechtěla. Mamka totiž v mládí hrávala vybíjenou a házení jí šlo víc než dobře. Ona nepila často, spíš jen tehdy, když ji taťka něčím naštval. Dalo by se říct, že u nás funguje italská domácnost, až na to, že většinou všechny hádky probíhají v klidu, jen se hodně řve.

Ale zpět k úklidu. S vysáváním to funguje tak, že o víkendu vysávají rodiče a během týdne se střídáme s bratrem. Já, protože jsem holka, vysávám třikrát týdně a brácha dvakrát. Pere mamka, žehlí mamka, okna umývá mamka. Prach utírám já. No a taťka má na starost takové ty chlapské práce, jako sekat trávu, stříhat plot, čistit bazén a podobně.

V 16. století jsme měli zavedený trochu jiný systém a chvíli mi trvalo, než jsem si opět zvykla na ten starý. V roce 1514 bylo hodně věcí jinak.

Když to tak vezmu, Leonie už bude půl tisíciletí mrtvá. Sáhla jsem si na ucho a sundala jsem si náušnice. Bylo to poprvé, co jsem si je sundala od doby, co jsme doma. Oliver si položil talíř s kouskem brownies na stůl a sedl si naproti mě. Natáhl ke mně ruku, dvakrát přitáhl prsty k sobě a tím mi naznačil, abych mu náušnici dala. Udělala jsem to, Oliver si ji chvíli prohlížel a vzápětí mi ji vrátil.

"Tak o čem chceš mluvit?"

Ušklíbla jsem se na něj. "Olivere, nebuď nepříjemný."

"Nejsem nepříjemný." Dobře, možná tak nezněl, ale nevypadal dvakrát nadšeně z toho, že si máme vykládat takhle z donucení. On sám nikdy nic neřekne, takže musím začít já.

"Pověz mi o nějakých zážitcích s Leonií, o něčem, co ti přišlo tak všední, že jsi mi o tom neřekl hned, ale teď si na to vzpomeneš." Oliver se napil koktejlu, nacpal si pusu buchtou a začal mluvit.

"Tímto to neurychlíš, slíbil jsi mi aspoň hodinu. Takže v klidu dokousej a já si jdu vzít taky kousek."

Odešla jsem do kuchyně a ukrojila jsem si čtverec brownies. Neměla jsem tuto čokoládovou bombu tak dlouho, že asi pro rodiče nic nezbude. Ještě jsem pustila psa ven a vrátila jsem se k Oliverovi. "Můžeš."

"Dobře. Řeknu ti, co se mi jako první vybavilo, když ses mě zeptala." Ukrojila jsem si malé sousto a potichu jsem kousala. "Nikdy nezapomenu na naše první oficiální rande. Připravil jsem pro Leonii piknik. Uvařil jsem jí oběd a upekl buchtu, s tou jsi mi přece pomáhala. Sehnal jsem víno a hodinu jsem vybíral, co si obleču." "Hm..." Přikyvovala jsem a nechtěla jsem mu skákat do řeči, když tak hezky plynule mluvil. "Lea mě měla čekat na louce, kam nás občas brala, pamatuješ?"

"No jasně." Věděla jsem přesně, které místo myslí. Chodili jsme se tam poflakovat. Děcka z okolních vesnic se tam scházela pořád. Vyhlídla jsem si tam pár hezkých kluků, ale nikdy mě žádný z nich neoslovil.

"Takže na mě čekala, a když jsem vycházel, bylo krásně slunečno. Když už jsem byl skoro u ní, strhla se hrozná přeháňka. Začal jsem utíkat, ale promokl jsem durch. Došel jsem k Leonii a oblečení se mi lepilo na tělo. V jedné ruce jsem držel koš s jídlem a v druhé kytku, kterou jsem jí po cestě utrhl. Nesměj se!" utrhl se na mě během vyprávění. Nesmála jsem se, jen jsem se culila. Přišlo mi to hrozně roztomilé.

"Promiň, mluv dál. Mám pocit, že tady s námi Lea je." Když o ní mluvil, bylo to, jako by žila. Jako bychom se s ní měli každou chvíli sejít.

Oliver dojedl zbytek své porce a já jsem mu donesla další kousek, viděla jsem, že ještě nemá dost. Navíc to byla taková jeho pohonná hmota. Díky ní mluvil a mluvil a ani si neuvědomoval, že vlastně mluví.

"No...takže jsem k ní došel a ona seděla na dece, pršelo na ni a ona se smála tak krásně, jak to nikdo neumí, neohrabaně jako dítě a zároveň smyslně jako dáma. Vůbec jí nevadilo, že je celá mokrá. Přišel jsem až k ní, ona si stoupla a pořád se smála, jen už trochu klidněji. Podal jsem jí kytku a košík jsem položil na zem. "Asi z toho jídla moc nezbylo," řekl jsem a byl jsem naštvaný, že mi počasí zničilo plány. Ona mi ale položila své ruce na hruď a řekla: "Mám chuť spíš na tebe než na jídlo." Políbili jsme se, pobrali jsme věci a vrátili se domů."

"Páni...chci slyšet další." Oliver se zasmál a šel vzít domů psa, který venku štěkal. Hrozně mě štvalo, že jsme neměli žádný její portrét. Bylo spoustu času, kdy jsme neměli co dělat, a mohla jsem si ji namalovat, ale neudělala jsem to.

"Víš, na co nikdy nezapomenu?" Zakroutila jsem hlavou. "Na její zpěv. Když jsem jí poprvé slyšel zpívat a viděl jsem ji uprostřed davu, který hltá každý její tón, myslel jsem, že vidím anděla. Víš? Že není skutečná. Musel jsem si na ni sáhnout, když pak došla a posadila se vedle mě. Jako že jsem se jí omylem dotkl, ale nebylo to omylem. Jen jsem se ujišťoval, že je z masa a kostí." Přesně jsem věděla, o čem mluví.

"Na to taky nezapomenu, zpívala krásně. A taky nezapomenu na to, jak se na mě začali slétat kluci potom, co si se mnou Matteo zatančil."

"Byli to samí idioti," podotkl Oliver.

"Já vím. Přesto mě těšilo, že si se mnou chtějí zatančit....víš, že se o mně vykládalo, že jsem nešikovná? Jako na úklid a tak?" Oliver se začal hrozně smát.

"Co? To jsem nevěděl."

"Jo, prý jsem nebyla vhodná kandidátka na spořádanou manželku, proto o mě potom žádný kluk neměl zájem." Oliver se nemohl přestat smát, ale já jsem se cítila dotčená.

"Radši mi řekni, co ještě se ti vybavuje," pobídla jsem ho a lokla jsem si banánového koktejlu.

"Tak jo. Strašně mě bavilo, když jsem Leu učil psát a číst. Nebo když jsme hlídali jejího bráchu. Jednou mě nazval rytířem, že prý tak vypadám, a Lea se toho hned chytla. Počkej...co to řekla?" Zamyslel se. "Řekla...něco v tom smyslu, že po světě běhá mnoho rytířů, ale nikdy nepotkala žádného, který by pomohl cizinci, v jejím případě cizince, v nouzi. A taky, že rytíř si nemusí hledat kolbiště, kolbiště si totiž najde jeho."

"Má pravdu, ty jsi jediný rytíř, kterého znám." Oliver se odmlčel a vypadal rozporuplně. Asi nevěděl, jestli se mě má nebo nemá zeptat, ale nakonec se zeptal.

"Myslíš často na toho chlapa? Na toho, který chtěl Leonii znásilnit?"

"Myslíš na toho, kterého jsem zabila?" Zkroušeně jsem se zavrtěla. "Už moc ne. Ze začátku jsem na něj myslela každou noc a každé ráno, potom už jen v noci a postupně jsem na něj začala zapomínat."

"To je dobře." Oliver se pousmál a dopil svůj hrnek koktejlu.

"Je fajn si někdy takhle popovídat. Musím teď jít cvičit, příští týden mám ten koncert, tak nezapomeň." Dojedl drobky z talíře a utíkal po schodech do pokoje.

Uklidila jsem nádobí a sedla jsem si k televizi. Nic úžasného tam nedávali, ale neměla jsem co jiného dělat. Na pár sekund se mi zdálo, že něco slyším. Otočila jsem se, ale samozřejmě jsem nikoho neviděla. Nikdo kromě mě a bráchy nebyl doma. Zdálo se mi, že jsem slyšela svoje jméno. Ale asi se mi to vážně jenom zdálo. Možná jsem něco chtěla slyšet. Chtěla jsem znovu slyšet Leonii. Otočila jsem se zpátky k televizi a sledovala jsem strašně originální akční film.


Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.