Kapitola 15
Přesouvali
jsme se pořád dokola a Oliver byl stále víc unavený. Spal čím dál tím déle a častěji
než já. Taky měl pořád hlad. Začala jsem si všímat, že hubnu, ale vůbec jsem na
jídlo neměla chuť. Oliver taky hubl a začal bláznit. Když jsme měli chvilku
mezi tím, než jsme se posunuli, posiloval se vším, s čím to šlo. Zvedal
klády, kameny, přitahoval se na větvích, dokonce chtěl, abych na něm seděla,
když dělal kliky. Ubíhající dny jsem nepočítala podle počtu prospaných nocí,
ale podle vousů, které Oliverovi rostly.
**
Oliver byl
paranoidní a nechtěl se nikde zdržovat delší dobu a po čase jsem o to přestala
stát i já. Pyramidy jsme viděla pětkrát, sopku Vesuv třikrát, navštívili jsme
snad všechny chrámy na východě a vykoupala jsem se ve všech vodopádech. Pomalu
jsem se začínala bát, kdy narazíme na pravěké lidi. Skočili jsme už tolikrát,
že jsem si připadala jako křeček, který běhá v kole. Nebo jako bych byla
uprostřed přesýpacích hodin, které se kolem mě točily, a nikdo je nedokázal
zastavit. Bylo to, jako bych setrvávala na jednom místě, které se měnilo. Já
jsem seděla pořád stejně, rozhlížela jsem se kolem sebe pomalu a všechno kolem
mě se měnilo rychlostí světla. Hvězdy se rozžínaly a zhasínaly, slunce se
střídalo s měsícem, sníh nahrazovalo vedro a to střídal déšť. Prales
problikával mezi pouští a loukou. Tolik změn za tak málo času. Připadalo mi, že
jsme nebyli z domu ani rok, ale jako bych skákáním do minulosti promrhala
všechen čas, který lidstvo dostalo.
"Stop, stop! Zastav!"
Nadechla jsem se. "Takhle už dál nemůžu, vždyť už jsme spolu nepromluvili tak
týden." Máchala jsem rukama jako blázen, ale taky jsem si tak připadala.
"A co ti mám
říct? Že stále nedokážu vyskočit? Už jsem to skoro měl, ale zase se mi to
nepovedlo? Co chceš slyšet? Co po mně vlastně chceš?" Oliver křičel a já jsem
křičela přes něj.
"Přestaň, buď
ticho!"
"Zklidni se!" osopil
se na mě.
"Ty se
zklidni!" vrátila jsem mu ještě s větší razancí.
"Neměli jsme
nikdy opouštět Řím, tam jsme aspoň mohli žít. Takhle se jen trmácíme a pomalu,
ale jistě umíráme."
"Jo tak ty
umíráš? To je mi novinka, Ellie." Na chvíli jsem ztichla a Oliver toho využil.
"Všichni
umírají, Elizabeth, a ty taky. Celý život umíráš."
"Ale předtím
jsem aspoň umírala, zatímco jsem žila, teď už jen umírám." Oliver se začal
smát, ale tak škodolibě jako nikdy dřív.
"Prosím tě,
přestaň plácat nesmysly!"
"Takže já
plácám nesmysly, jo?"
"Jo, říkáš
kraviny, tak přestaň."
"Ty přestaň,
Olivere!"
"A s čím
jako?"
"Přestaň se
chovat jako blbec!"
"Až se ty
přestaneš chovat jako kráva!" završil Oliver bouřlivou hádku.
"Bože,
Olivere. Vzpamatuj se. Musíš to prostě moc chtít. Musíš to chtít, jako jsi
ještě nikdy nic nechtěl." Během dalších několika vteřin se mi před očima
odehrávala scénka, ke které se schylovalo. Oliver mi řekne, že jediné, co si
teď přeje, je, aby neměl sestru. Já se ohradím tím, že je jeho chyba, že jsme
se dostali na tuto zatracenou cestu časem, a on mi odpoví, že kvůli mně musel
opustit lásku svého života, protože jsem nebyla dost opatrná. Nato se urazím a
odejdu a jeho pýcha mu zakáže za mnou utíkat, takže mě ztratí z dohledu a
po zbytek našich krátkých životů se budeme nahánět, dokud neumřeme hlady nebo
nás nesežerou zvířata. Nebo mě Oliver nechá tady a posune se rovnou domů.
Všechno to proběhlo rychle a v mých představách to vypadalo jako
v kresleném filmu. Začala jsem cítit úzkost a byla bych odpřísáhla, že mi
v tu chvíli krev přímo bublala v žilách.
"Měl sis
vybrat Leonii místo mě!" Čekala jsem, že mi mou tezi potvrdí a už jsem se
chystala k odchodu. Každý nerv v mém těle roznášel informaci, že
odcházím, ale pořád jsem stála na místě. Oliver na mě tupě a zároveň zuřivě
zíral. Dokonce to vypadalo, že ani nedýchá. Pak jsem si ale něčeho všimla - po
dlouhé době jsem opět spatřila tu jiskru, o které jsem si myslela, že je dávno
ztracená. Konečně se nadechl a řekl tak, že jeho slova zněla pevněji, než
jakákoliv skála kdy bude: "Ne." Nikdy jsem neviděla Olivera brečet, neviděla
jsem jedinou kapičku, která by se mu jen zatřpytila v oku. Až dodnes.
"Jsi moje
sestra, vždycky budeš tou správnou volbou." Přišel ke mně a objal mě. Ne tak
silně, aby mě mohl rozmačkat, ale normálně, tak jak bratr může objímat sestru. Nezavřel
přitom oči a celou dobu se díval kamsi do dálky.
"Je na čase
jít domů, co ty na to?" pronesl nakonec.
Kapitola 16
Sentimentálních
chvilek jsme už měli oba dost, a tak jsme se rychle přenesli. Vážně jsem
čekala, že otevřu oči a budu konečně doma. Cítila jsem to. Jenže každý se může
mýlit. Opět jsme nebyli doma a řekla bych, že ani v roce 2014. Je možné,
že jsme se už párkrát přenesli do naší doby, jen jsme o tom nevěděli. Pokaždé jsme
se však objevili na místech, která vypadala stále jako z pravěku, tudíž
bych řekla, že jsme cestovali pouze do minulosti.
Nicméně jsme
se někde objevili. Oliver mě okamžitě chytl za ruku a opět skočil.
"Ááá..." Padala
jsem do díry a Oliver mě zachytil na poslední chvíli. Podívala jsem se pod sebe
a na zemi leželo obrovské chlupaté zvíře - mamut. Mrtvý mamut. Plápolala jsem
nad pravěkou pastí zkonstruovanou lovci mamutů. Museli jsme skočit už tolikrát,
že jsme se ocitli nejmíň v roce 4 ooo př. n. l., protože to je nejmenší
stáří nalezeného mamuta někde na ostrovech severně od Sibiře. To jsem se někde
dočetla. Mohli jsme se však dostat ještě dál do minulosti.
Nechápu, že
jsem si v takovou chvíli mohla vzpomenout zrovna na tohle, ale během pár
vteřin jsem se opět vzpamatovala.
"Vytáhni mě!"
křičela jsem na Olivera, a ten se snažil ze všech sil.
"Kloužou mi
ruce." Spíš neměl dost síly, ale to nechtěl přiznat. Opět jsme dlouho nejedli a
já už jsem se taky nedokázala dlouho udržet.
Z dálky
přicházely zvuky běžících lovců a na žádné velké vymýšlení nebyl čas. Ovšemže
bych ráda viděla pralidi a Oliver by se z toho nadšením zbláznil. Z ničeho
nic proklouzla moje ruka mezi tou jeho a padala jsem do obří díry. Oliver
udělal tu nejšílenější věc - skočil za mnou. Máchala jsem rukama a už jsem
viděla dno, když vtom se stal zázrak. Naše ruce se spojily. Dotkli jsme se
konečky prstů a mě zachvátil strach, že spojení trvalo natolik krátce, že jsem
zůstala padat do hluboké díry, zatímco Oliver skočil pryč. Nebo že mě
upustil někde v jiné době. Když jsem nabrala vědomí, bylo kolem mě úplné
ticho.
Neodvažovala
jsem se otevřít oči. Měla jsem pocit, že jsem konečně doma, ale bála jsem se
toho, co bude následovat. Celou tu dobu jsme skákali po stovkách let do
minulosti a teď máme být zase doma? Co řekneme rodičů? Jak se opět začleníme do
společnosti? Nechce se mi znovu opakovat třeťák. Nechci si nic vymýšlet a lhát
o tom, kde jsme byli. Nechci si zase rovnat vlasy, abych nevypadala jako
čarodějnice, když už jsem si zvykla na to, že tak vypadat můžu, protože mi nic
jiného nezbývá. Nechce se mi dýchat ten vzduch, který už teď dýchám. Ale...zase tak
hrozné to není.
"Ellie, můžeš
ty oči otevřít." Oliverův hlas zněl pobaveně, ne šťastně, zklamaně ani
naštvaně, jen pobaveně. Zlehka jsem otevírala oči a Oliver mi tleskl rukama
přímo před obličejem. Lekla jsem se a on se smál jako malý kluk.
"Ty jsi blbec."
Podívala jsem se pořádně a uviděla jsem bílé dřevěné okno. Bylo otevřené. Šla
jsem blíž a začala jsem ho ohmatávat. Bylo to naše okno.
"To je naše
okno," řekla jsem s tak překvapujícím a zároveň nadšeným tónem, jako bych
právě zjistila, že budou natáčet další sérii seriálu Hvězdná brána.
"To je naše
okno!" zopakovala jsem. Otočila jsem se na Olivera a začala jsem radostně
tleskat. "Jsme doma. Jsme doma, že jo?" snažila jsem se ujistit, že nemám
halucinace, nebo že nejsem tak hloupá, abych nepoznala vlastní okno.
"Jsme doma." pronesl
Oliver s frajerským výrazem. Tvářil se, jako by celou dobu věděl, že se
domů dostaneme a že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje.
"Jak jsi to
dokázal?" vyzvídala jsem s obrovskou úlevou.
"Já nevím.
Prostě...se to stalo?"
"Bože...to snad
ani není pravda. Štípni mě!" Myslela jsem to vážně, chtěla jsem se ujistit, že
se mi to nezdá.
"Nebudu tě
štípat...nestrkej mi ty ruce před obličej...neštípnu tě." Byla jsem roztržitá a
úplně v euforii z toho, že jsme zase doma. "Dej pokoj!" Oliver se smál
se a uhýbal mým otravným rukám.
"Musíme jít
dovnitř." Podívala jsem se směrem k oknu, když jsem to říkala. V pokoji se
nesvítilo a venku byla také tma.
"Počkej."
Oliver mě zastavil, než jsem stačila udělat krok. "Chceš vědět, jak jsem to
dokázal?" Věděla jsem, že v tom je nějaká finta. Zakývala jsem nadšeně
hlavou a těšila se, že budu vědět něco, co nikdo jiný neví. Nějakou záhadu,
nějaké tajemství. Vždycky mě zajímalo, jak co funguje, proč se určité věci dějí
a jak. "Měla jsi pravdu, že to musím moc chtít. Ale nešlo o to, abych se chtěl domů
dostat já. Když jsme padali, jediné, co jsem chtěl, bylo dostat domů tebe." Najednou
se mi nedostávalo slov.
"Olí...řekli
jsme, že už žádné sentimentální a dojemné chvilky, ale musím tě obejmout,
můžu?" Oliver zakroutil očima, a tak jsem mu dala aspoň pusu. "Jsi můj
hrdina...ten největší akční hrdina, jakého znám," zašpásovala jsem na odlehčení
situace.
"Tak běž dovnitř."
Popostrkoval mě oknem.
"Myslím, že
kdybys chtěl, překonal bys i Hulka. A Thor se ti rozhodně nemůže rovnat
s těmi jeho blonďatými vlasy."
"Lez!" Vklouzla
jsem potichu do pokoje a Oliver hned za mnou.
Vevnitř na nás
čekal náš pokoj. Nepamatuju si, jaké jsem měla na posteli povlečení, když jsem
v ní spala naposledy, ale musela jsem si na něj sáhnout. I na stůl a na
skříň a na lampičku. Všechno jsem si musela osahat, abych se ujistila, že jsou
to moje věci. Procházela jsem celým pokojem.
"Cítíš to?"
pošeptala jsem a Oliver začichal a usmál se.
"Tak takhle to
tady páchne?"
"To jsou ty
tvoje zapocené tepláky, schovávané na další použití."
Oba už jsme
stáli u dveří a čekali jsme. Chtěla jsem sáhnout po klice, ale než jsem se jí
dotkla, vrátila jsem ruku zpět. Oliver to po chvíli zkusil taky, ale nedostal
se ani do poloviny co já.
"Až zítra,"
Oliver na mě mrkl a já jsem souhlasila.
Těšila jsem se
do vlastní postele. Oliver si sedl k počítači a myslím, že i chvilku
uvažoval, že by si ho zapnul. Ošklivě jsem se na něj podívala, a tak od něj
vstal. Vedle postele měl opřené housle. Dotkl se pouzdra a pak se rozvalil na
postel, tak jak byl. Já jsem otevřela skříň a pohledem jsem zkontrolovala, co
všechno v ní vlastně mám. Vytáhla jsem si svoje oblíbené tričko, přitulila
jsem se k němu, a když jsem si uvědomila, co dělám, vrátila jsem ho zpět. Vytáhla
jsem si pyžamo, převlékla jsem se a zakutala jsem se do peřin. Měla jsem tolik
energie z radosti, že jsem doma, že se mi vůbec nechtělo spát. Přemýšlela jsem,
jestli mám jít dolů a vykoupat se, ale nechtěla jsem riskovat, že se po cestě
potkám s rodiči. Neměla jsem vymyšlené nic, co bych jim řekla, a nejspíš
bych se rozbrečela. Sprchu jsem tedy nechala na ráno a jídlo taky. Zavřela jsem
oči a nikdy jsem se tak dobře nevyspala.