Něco si přej!||T. Barvíková||8/10

13.05.2018

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej. 

Kapitola 15

Přesouvali jsme se pořád dokola a Oliver byl stále víc unavený. Spal čím dál tím déle a častěji než já. Taky měl pořád hlad. Začala jsem si všímat, že hubnu, ale vůbec jsem na jídlo neměla chuť. Oliver taky hubl a začal bláznit. Když jsme měli chvilku mezi tím, než jsme se posunuli, posiloval se vším, s čím to šlo. Zvedal klády, kameny, přitahoval se na větvích, dokonce chtěl, abych na něm seděla, když dělal kliky. Ubíhající dny jsem nepočítala podle počtu prospaných nocí, ale podle vousů, které Oliverovi rostly.

**

Oliver byl paranoidní a nechtěl se nikde zdržovat delší dobu a po čase jsem o to přestala stát i já. Pyramidy jsme viděla pětkrát, sopku Vesuv třikrát, navštívili jsme snad všechny chrámy na východě a vykoupala jsem se ve všech vodopádech. Pomalu jsem se začínala bát, kdy narazíme na pravěké lidi. Skočili jsme už tolikrát, že jsem si připadala jako křeček, který běhá v kole. Nebo jako bych byla uprostřed přesýpacích hodin, které se kolem mě točily, a nikdo je nedokázal zastavit. Bylo to, jako bych setrvávala na jednom místě, které se měnilo. Já jsem seděla pořád stejně, rozhlížela jsem se kolem sebe pomalu a všechno kolem mě se měnilo rychlostí světla. Hvězdy se rozžínaly a zhasínaly, slunce se střídalo s měsícem, sníh nahrazovalo vedro a to střídal déšť. Prales problikával mezi pouští a loukou. Tolik změn za tak málo času. Připadalo mi, že jsme nebyli z domu ani rok, ale jako bych skákáním do minulosti promrhala všechen čas, který lidstvo dostalo.

"Stop, stop! Zastav!" Nadechla jsem se. "Takhle už dál nemůžu, vždyť už jsme spolu nepromluvili tak týden." Máchala jsem rukama jako blázen, ale taky jsem si tak připadala.

"A co ti mám říct? Že stále nedokážu vyskočit? Už jsem to skoro měl, ale zase se mi to nepovedlo? Co chceš slyšet? Co po mně vlastně chceš?" Oliver křičel a já jsem křičela přes něj.

"Přestaň, buď ticho!"

"Zklidni se!" osopil se na mě.

"Ty se zklidni!" vrátila jsem mu ještě s větší razancí.

"Neměli jsme nikdy opouštět Řím, tam jsme aspoň mohli žít. Takhle se jen trmácíme a pomalu, ale jistě umíráme."

"Jo tak ty umíráš? To je mi novinka, Ellie." Na chvíli jsem ztichla a Oliver toho využil.

"Všichni umírají, Elizabeth, a ty taky. Celý život umíráš."

"Ale předtím jsem aspoň umírala, zatímco jsem žila, teď už jen umírám." Oliver se začal smát, ale tak škodolibě jako nikdy dřív.

"Prosím tě, přestaň plácat nesmysly!"

"Takže já plácám nesmysly, jo?"

"Jo, říkáš kraviny, tak přestaň."

"Ty přestaň, Olivere!"

"A s čím jako?"

"Přestaň se chovat jako blbec!"

"Až se ty přestaneš chovat jako kráva!" završil Oliver bouřlivou hádku.

"Bože, Olivere. Vzpamatuj se. Musíš to prostě moc chtít. Musíš to chtít, jako jsi ještě nikdy nic nechtěl." Během dalších několika vteřin se mi před očima odehrávala scénka, ke které se schylovalo. Oliver mi řekne, že jediné, co si teď přeje, je, aby neměl sestru. Já se ohradím tím, že je jeho chyba, že jsme se dostali na tuto zatracenou cestu časem, a on mi odpoví, že kvůli mně musel opustit lásku svého života, protože jsem nebyla dost opatrná. Nato se urazím a odejdu a jeho pýcha mu zakáže za mnou utíkat, takže mě ztratí z dohledu a po zbytek našich krátkých životů se budeme nahánět, dokud neumřeme hlady nebo nás nesežerou zvířata. Nebo mě Oliver nechá tady a posune se rovnou domů. Všechno to proběhlo rychle a v mých představách to vypadalo jako v kresleném filmu. Začala jsem cítit úzkost a byla bych odpřísáhla, že mi v tu chvíli krev přímo bublala v žilách.

"Měl sis vybrat Leonii místo mě!" Čekala jsem, že mi mou tezi potvrdí a už jsem se chystala k odchodu. Každý nerv v mém těle roznášel informaci, že odcházím, ale pořád jsem stála na místě. Oliver na mě tupě a zároveň zuřivě zíral. Dokonce to vypadalo, že ani nedýchá. Pak jsem si ale něčeho všimla - po dlouhé době jsem opět spatřila tu jiskru, o které jsem si myslela, že je dávno ztracená. Konečně se nadechl a řekl tak, že jeho slova zněla pevněji, než jakákoliv skála kdy bude: "Ne." Nikdy jsem neviděla Olivera brečet, neviděla jsem jedinou kapičku, která by se mu jen zatřpytila v oku. Až dodnes.

"Jsi moje sestra, vždycky budeš tou správnou volbou." Přišel ke mně a objal mě. Ne tak silně, aby mě mohl rozmačkat, ale normálně, tak jak bratr může objímat sestru. Nezavřel přitom oči a celou dobu se díval kamsi do dálky.

"Je na čase jít domů, co ty na to?" pronesl nakonec.

Kapitola 16

Sentimentálních chvilek jsme už měli oba dost, a tak jsme se rychle přenesli. Vážně jsem čekala, že otevřu oči a budu konečně doma. Cítila jsem to. Jenže každý se může mýlit. Opět jsme nebyli doma a řekla bych, že ani v roce 2014. Je možné, že jsme se už párkrát přenesli do naší doby, jen jsme o tom nevěděli. Pokaždé jsme se však objevili na místech, která vypadala stále jako z pravěku, tudíž bych řekla, že jsme cestovali pouze do minulosti.

Nicméně jsme se někde objevili. Oliver mě okamžitě chytl za ruku a opět skočil.

"Ááá..." Padala jsem do díry a Oliver mě zachytil na poslední chvíli. Podívala jsem se pod sebe a na zemi leželo obrovské chlupaté zvíře - mamut. Mrtvý mamut. Plápolala jsem nad pravěkou pastí zkonstruovanou lovci mamutů. Museli jsme skočit už tolikrát, že jsme se ocitli nejmíň v roce 4 ooo př. n. l., protože to je nejmenší stáří nalezeného mamuta někde na ostrovech severně od Sibiře. To jsem se někde dočetla. Mohli jsme se však dostat ještě dál do minulosti.

Nechápu, že jsem si v takovou chvíli mohla vzpomenout zrovna na tohle, ale během pár vteřin jsem se opět vzpamatovala.

"Vytáhni mě!" křičela jsem na Olivera, a ten se snažil ze všech sil.

"Kloužou mi ruce." Spíš neměl dost síly, ale to nechtěl přiznat. Opět jsme dlouho nejedli a já už jsem se taky nedokázala dlouho udržet.

Z dálky přicházely zvuky běžících lovců a na žádné velké vymýšlení nebyl čas. Ovšemže bych ráda viděla pralidi a Oliver by se z toho nadšením zbláznil. Z ničeho nic proklouzla moje ruka mezi tou jeho a padala jsem do obří díry. Oliver udělal tu nejšílenější věc - skočil za mnou. Máchala jsem rukama a už jsem viděla dno, když vtom se stal zázrak. Naše ruce se spojily. Dotkli jsme se konečky prstů a mě zachvátil strach, že spojení trvalo natolik krátce, že jsem zůstala padat do hluboké díry, zatímco Oliver skočil pryč. Nebo že mě upustil někde v jiné době. Když jsem nabrala vědomí, bylo kolem mě úplné ticho.

Neodvažovala jsem se otevřít oči. Měla jsem pocit, že jsem konečně doma, ale bála jsem se toho, co bude následovat. Celou tu dobu jsme skákali po stovkách let do minulosti a teď máme být zase doma? Co řekneme rodičů? Jak se opět začleníme do společnosti? Nechce se mi znovu opakovat třeťák. Nechci si nic vymýšlet a lhát o tom, kde jsme byli. Nechci si zase rovnat vlasy, abych nevypadala jako čarodějnice, když už jsem si zvykla na to, že tak vypadat můžu, protože mi nic jiného nezbývá. Nechce se mi dýchat ten vzduch, který už teď dýchám. Ale...zase tak hrozné to není.

"Ellie, můžeš ty oči otevřít." Oliverův hlas zněl pobaveně, ne šťastně, zklamaně ani naštvaně, jen pobaveně. Zlehka jsem otevírala oči a Oliver mi tleskl rukama přímo před obličejem. Lekla jsem se a on se smál jako malý kluk.

"Ty jsi blbec." Podívala jsem se pořádně a uviděla jsem bílé dřevěné okno. Bylo otevřené. Šla jsem blíž a začala jsem ho ohmatávat. Bylo to naše okno.

"To je naše okno," řekla jsem s tak překvapujícím a zároveň nadšeným tónem, jako bych právě zjistila, že budou natáčet další sérii seriálu Hvězdná brána.

"To je naše okno!" zopakovala jsem. Otočila jsem se na Olivera a začala jsem radostně tleskat. "Jsme doma. Jsme doma, že jo?" snažila jsem se ujistit, že nemám halucinace, nebo že nejsem tak hloupá, abych nepoznala vlastní okno.

"Jsme doma." pronesl Oliver s frajerským výrazem. Tvářil se, jako by celou dobu věděl, že se domů dostaneme a že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje.

"Jak jsi to dokázal?" vyzvídala jsem s obrovskou úlevou.

"Já nevím. Prostě...se to stalo?"

"Bože...to snad ani není pravda. Štípni mě!" Myslela jsem to vážně, chtěla jsem se ujistit, že se mi to nezdá.

"Nebudu tě štípat...nestrkej mi ty ruce před obličej...neštípnu tě." Byla jsem roztržitá a úplně v euforii z toho, že jsme zase doma. "Dej pokoj!" Oliver se smál se a uhýbal mým otravným rukám.

"Musíme jít dovnitř." Podívala jsem se směrem k oknu, když jsem to říkala. V pokoji se nesvítilo a venku byla také tma.

"Počkej." Oliver mě zastavil, než jsem stačila udělat krok. "Chceš vědět, jak jsem to dokázal?" Věděla jsem, že v tom je nějaká finta. Zakývala jsem nadšeně hlavou a těšila se, že budu vědět něco, co nikdo jiný neví. Nějakou záhadu, nějaké tajemství. Vždycky mě zajímalo, jak co funguje, proč se určité věci dějí a jak. "Měla jsi pravdu, že to musím moc chtít. Ale nešlo o to, abych se chtěl domů dostat já. Když jsme padali, jediné, co jsem chtěl, bylo dostat domů tebe." Najednou se mi nedostávalo slov.

"Olí...řekli jsme, že už žádné sentimentální a dojemné chvilky, ale musím tě obejmout, můžu?" Oliver zakroutil očima, a tak jsem mu dala aspoň pusu. "Jsi můj hrdina...ten největší akční hrdina, jakého znám," zašpásovala jsem na odlehčení situace.

"Tak běž dovnitř." Popostrkoval mě oknem.

"Myslím, že kdybys chtěl, překonal bys i Hulka. A Thor se ti rozhodně nemůže rovnat s těmi jeho blonďatými vlasy."

"Lez!" Vklouzla jsem potichu do pokoje a Oliver hned za mnou.

Vevnitř na nás čekal náš pokoj. Nepamatuju si, jaké jsem měla na posteli povlečení, když jsem v ní spala naposledy, ale musela jsem si na něj sáhnout. I na stůl a na skříň a na lampičku. Všechno jsem si musela osahat, abych se ujistila, že jsou to moje věci. Procházela jsem celým pokojem.

"Cítíš to?" pošeptala jsem a Oliver začichal a usmál se.

"Tak takhle to tady páchne?"

"To jsou ty tvoje zapocené tepláky, schovávané na další použití."

Oba už jsme stáli u dveří a čekali jsme. Chtěla jsem sáhnout po klice, ale než jsem se jí dotkla, vrátila jsem ruku zpět. Oliver to po chvíli zkusil taky, ale nedostal se ani do poloviny co já.

"Až zítra," Oliver na mě mrkl a já jsem souhlasila.

Těšila jsem se do vlastní postele. Oliver si sedl k počítači a myslím, že i chvilku uvažoval, že by si ho zapnul. Ošklivě jsem se na něj podívala, a tak od něj vstal. Vedle postele měl opřené housle. Dotkl se pouzdra a pak se rozvalil na postel, tak jak byl. Já jsem otevřela skříň a pohledem jsem zkontrolovala, co všechno v ní vlastně mám. Vytáhla jsem si svoje oblíbené tričko, přitulila jsem se k němu, a když jsem si uvědomila, co dělám, vrátila jsem ho zpět. Vytáhla jsem si pyžamo, převlékla jsem se a zakutala jsem se do peřin. Měla jsem tolik energie z radosti, že jsem doma, že se mi vůbec nechtělo spát. Přemýšlela jsem, jestli mám jít dolů a vykoupat se, ale nechtěla jsem riskovat, že se po cestě potkám s rodiči. Neměla jsem vymyšlené nic, co bych jim řekla, a nejspíš bych se rozbrečela. Sprchu jsem tedy nechala na ráno a jídlo taky. Zavřela jsem oči a nikdy jsem se tak dobře nevyspala.


Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.