Něco si přej!||T. Barvíková||5/10

12.05.2018

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej. 

Kapitola 9

Když Leonie vešla do mého pokoje, okamžitě jsem věděla, s čím se mě chystá obeznámit. Zářila víc než jindy. A taky jsem si všimla jejího cucfleku na krku. Posadila se za mnou na postel a spustila. Popisovala každý detail tak, že jsem se cítila, jako bych se sama ocitla uprostřed dění. Samozřejmě s nějakým pěkným chlapem, kterého jsem si právě vysnila.

"Bylo to tak romantické, Ellie. První jsme se dívali na hvězdy. Ležela jsem na dece, kterou jsem vzala, a měli jsme i polštářky. Byla taková tma, že bys nepoznala, jakou má ten druhý barvu očí, ale zase ne tak velká, abys neviděla, že se usmál. Ležela jsem na boku a Oliver ležel za mnou. Dotýkal se mě celým tělem, cítila jsem jeho pevné břicho, jeho nohy i jeho...no vždyť víš." V tu chvíli jsem chtěla, aby přestala mluvit, ale nedala se zastavit.

"Myslím, že jsem se trochu chvěla, ne zimou, ale vzrušením. A také jsem velmi pomalu a zhluboka dýchala. Oliver se hlavou zabořil do mých vlasů a pomalu a nejistě mě hladil po ruce. Chvíli jsme tak leželi a beze slova sledovali, jak padají hvězdy. Dokonce jsme viděli dvě nebo tři opravdu spadnout. Po chvíli jeho ruka uvadla, a to mě trochu odradilo. Vznesla jsem hlasitý dotaz, jestli spí, a okamžitě se začal omlouvat, že asi na minutku zadříml. Rukou se přesunul k mým bokům a já v tu chvíli zapomněla na všechny hvězdy na nebi i na všechno ostatní. Pomalu rukou opisoval moje křivky a úplně se zastavil čas. Přestal běžet. Ellie, přísahám, že v tu chvíli se nepohybovalo žádné zvíře, voda, ani vítr. Neslyšela jsem je. Jediné, co jsem slyšela, byl Oliverův dech. Jsem na to připravená, řekla jsem mu, ale on přestal. Asi se zastyděl a znervózněl. To mi přišlo roztomilé a uchechtla jsem se. Převrátil mě na záda a skočil na mě s tím, co se směju. Chvíli jsme se přetahovali a smáli a zároveň jsme se přibližovali. Když už byl jeho obličej na pár centimetrů od mého, naše rty se letmo dotkly. Najednou jako by spadly všechny hvězdy, které tu noc svítily na obloze. Zůstala jsem nehybně ležet, zavřela jsem oči a přála si, aby to udělal znova. A on to udělal. Políbil mě, ale tentokrát jinak. Dlouze a vášnivě. Držela jsem ho jednou rukou za hlavu a druhou za záda. Vnímala jsem každý jeho sval a každý vlas, kterého jsem se dotkla. Elli, takový pocit tam dole jsem ještě neměla." Zaskočil mi čaj. Trochu jsem se rozkašlala a Leonie v klidu pokračovala.

"Jeho polibky byly čím dál vášnivější. Začal mě jemně kousat do rtu a jeho nehty se mi zarývaly do kůže. Něco takového bych od něj nikdy neočekávala. Trochu to bolelo, ale chtěla jsem čím dál víc. Pomalu mi vyhrnul šaty a já cítila jeho ruce na své holé kůži. Na těch místech, kde se mě ještě žádný kluk nedotýkal. Byla mi zima a bylo mi horko. Bála jsem se a věděla jsem, že jestli se to nestane hned, zblázním se. Převalila jsem se na něj a svlékla ho tak rychle, že se nestačil vzpamatovat. Chytil mě za boky a posadil se se mnou. Naše nahá těla se dotýkala a jen se divím, že jiskry z našich polibků nezaložily požár. Přichytil si mě kousek pod hlavou a pomalu mě položil na zem. Myslím, že už jsme ani neleželi na dece, ale bylo mi to úplně jedno. Pomalu se ke mně přibližoval. Obmotala jsem nohy kolem jeho pasu a..."

"A tady tvoje vyprávění končí." Zastavila jsem ji dřív, než jsem se stačila dozvědět něco, co jsem rozhodně vědět nechtěla.

Nevím, jestli to tak barvitě líčila proto, že to bylo poprvé, nebo prostě proto, že je taková. Ženy se tady rozhodně nestyděly jako v naší době. Samozřejmě to uměly skvěle skrývat před lidmi, kteří byli stále trochu puritáni.

"Promiň, podrobnosti si tedy nechám pro sebe. Trvalo to dlouho, ale skončilo to dřív, než bych chtěla. Konečně jsem zase ucítila vítr. Ale byl jiný než kdy jindy. Byl tak svobodný."

Leonie se na chvíli zamyslela a pak pokračovala. "Leželi jsme vedle sebe, hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi a slyšela jsem, jak mu bije srdce. Hladil mě ve vlasech a povídali jsme si. Vykládali jsme si o tom, čeho se nejvíc bojí, co má rád, co nesnáší, o nás a o všem možném. A potom se to stalo znovu." Leonii se chvěly koutky a z mého překvapeného, ale obdivného pohledu se nahlas rozesmála.

"No a pak jsme usnuli. Vzbudili jsme se hned, jak začalo vycházet slunce. A jelikož je neděle, stihli jsme se vrátit dřív, než se ostatní začali promenádovat po domě. Zalezla jsem rychle do svého pokoje, převlékla jsem a roztáhla jsem se na postel. Cítila jsem se úplně jinak. Cítím se jinak i teď."

"A budeš se tak cítit už navždy," přerušila jsem ji. Přesně tohle chtěla Lea říct.

Když jsme se po celém dni s Oliverem večer sešli v pokoji, oba jsme se chovali divně. Nevěděla jsem, co mu říct. Jak se k němu teď mám chovat? Přišlo mi, že s touto novou zkušeností zestárl, ale jen vnitřně. Na druhou stranu, pořád jsem v něm viděla toho malého kluka, který odmlouval rodičům a dělal hrozné scény, když měl sníst rybu. Nebo toho, který mi šermoval klacky před obličejem a hrál si s Bionicly. Nedokážu teď vůbec určit, o čem je vhodné se s ním bavit a o čem ne. Leonie je jiná, není vůbec ostýchavá a nemá v sobě ani kousek introverta. Nejdřív jsem si řekla, že počkám, až mi Oliver řekne všechno sám, ale to bych se nikdy nedočkala a navíc jsem to chtěla slyšet i od něj. Musela jsem vědět, jak tohle všechno vnímá on a co to pro něj znamená. Seděla jsem na posteli s překříženýma rukama i nohama. Vrchní nohou jsem si nedočkavě pohupovala a vysílala jsem mu signály, aby mluvil. Chvíli jen tak chodil po pokoji, pořád něco uklízel a přemisťoval, upravoval si vlasy, holil se a nezůstal ani chvíli v klidu.

"Nechceš mi něco říct, Olí?" Konečně se zastavil.

"Ale ne, tys to poznala?"

"Samozřejmě, že jsem to poznala, jsem tvoje sestra." Očekávala jsem, že teď se vypovídá sám, ale mlčel. "Můžeš mi říct všechno, nebo jen to, co chceš. Nemusíš se přede mnou stydět, to snad víš ne?"

"Tak jo, já...asi víš...všimla sis, že...jsem dost zhubl. Je to tím množstvím jídla, jsem zvyklý na dvakrát takové porce. Musím zase přibrat všechno zpátky, jsem přece chlap," začal se svěřovat s úplně něčím jiným. Je pravda, že trochu zhubl, ale tohle jsem vůbec řešit nechtěla.

"Počkej, počkej. Já to vím."

"Já vím, že to víš, každý si toho musel všimnout."

"Ne, ty mě nechápeš, já TO vím." Zíral na mě jako na pitomce. Zakoulela jsem očima a hlavou jsem pokynula směrem k Leoniinu pokoji.

"Jo tohle" řekl dlouze.

"Ano, tohle. Vím, co se mezi vámi stalo a je to...je to krásné."

Najednou se jako by zatáhl zpátky do ulity a nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli o tom jen nechce mluvit, nebo jestli z toho není nadšený tak jako ona.

"Ty z toho nemáš radost? Nechceš ji?" Tohle ze mě vypadlo úplně bez promyšlení.

Samozřejmě, že ji chtěl, vždyť to byla krásná holka a měla o něj zájem, o takových si myslel, že ani neexistují.

"To ne. Je skvělá, jen je to nové. Ještě sám nevím, jaký z toho mám pocit, víš?"

"Ale líbilo se ti to snad, ne?"

"Jasně, že se mi to líbilo. Komu ne?" Začal se otevírat a dokonce už se netvářil tak, jako by mu uletěly včely.

"Tak v čem je problém? A mluv prosím sám, nebaví mě to z tebe tahat jak z chlupaté deky." Zamračil se, ale pokračoval.

"Jsem do ní zamilovaný."

"A to je problém??" Opět jsem schytala pohled jako na hlupáka, ale tentokrát jsem si za to mohla sama. "Jo, promiň, mluv."

"Líbí se mi na ní všechno, není nic, co by mi na ní vadilo. Když jsem s ní, tak...tak jsem v nebi. Vážně, takhle si nebe představuju. Takový klid, víš? Nic mě netrápí, nad ničím nepřemýšlím, nemám žádné pesimistické myšlenky, jen si užívám toho, jak je život krásný."

Takhle jsem ho nikdy neslyšela mluvit. Muselo pro něj být těžké dostat všechna tato slova ze sebe.

"A včera...to ani nelze popsat. Nevím, co všechno ti Lea řekla, ani jak to vnímala ona, ale pro mě to byl vrchol. Mohl bych dneska zemřít, protože můj život už je naplněný. Problém je v tom, že nevím co ona. Nevím, jestli jsem byl dobrý. Nic neřekla. Sice vypadala uvolněně, šťastně a tak, ale já nevím." Celý Oliver - stále podceňující se bytost.

"Olivere, vím, že to pro Leonii bylo stejně obrovské jako pro tebe. Ví přesně to, co já vím celou dlouhou dobu - že jsi ten nejlepší. Ten, pro koho bychom zabíjeli. A to doslova."

Vzpomínky na muže, kterého jsem zabila, mě pronásledovaly stále, ale už jsem je uměla rychle potlačit.

"Vím, že k tobě cítí to samé, to bez pochyb. Ale i kdyby to pro ni neznamenalo to, co pro tebe, což znamená, jen chci, abys pochopil jednu důležitou věc - vykašli se na ostatní, vykašli se jednou na to, co cítí ona nebo jak to bere okolí. Užívej si každé takové chvilky i za sebe. Nemysli na to, jestli budeš za deset let šťastný, nepřemýšlej nad něčím, co ani nemusí přijít. Užívej si to, že jsi šťastný právě teď.

Nevím, jestli chápeš, co jsem se ti snažila říct, nemyslím to tak, že bys měl být sobec, to ne. Jen se zbytečně nezatěžuj tím, že ti ostatní možná cítí a možná necítí to co ty. Na tom v tuto chvíli vůbec nezáleží. Ty jsi prožil něco nádherného. Nekaz si to tím, že ta osoba to možná neprožívá stejně jako ty."

Oliver si vzal moji radu k srdci, snad poprvé v životě. Většinou dělal pravý opak toho, co jsem mu doporučila. Třeba když jsem mu řekla, ať nekouše ten ocas plastového dinosaura, zakousl se ještě víc a skončil s uštípnutým zubem. Nebo když jsem mu řekla, ať si pořád nenosí hrnek s čajem k počítači, další den tam ležely hrnky dva.

S Leonií si sice hráli na Lady a Trumpa, dokonce i ty špagety jedli z jednoho talířku, až jsem se divila, že jí nosem nedoválel masovou kuličku přímo pod nos, ale stále ho trápila jiná věc - nepřestával hubnout. Dovtípit se toho, co mu dělá starosti, nebylo těžké. Nebylo to sice tak moc vidět, tedy aspoň podle mého názoru, ale Oliver z toho byl špatný. Každý den cvičil, dělal kliky, dřepy, všechno možné. Snažila jsem se mu vždycky dávat i svoji půlku jídla, ale brblal, že to za chvíli bude vypadat trapně. Nicméně jeho už tak dost nízké sebevědomí dostávalo zabrat. Přitom měl tu nejhezčí holku z okolí.

"Dneska jdeme na párty, nezapomněla jsi, že ne?"

Oliver stál před zrcadlem a prohlížel se, když mi připomínal nadcházející večerní program. Vybíral si oblečení tak pečlivě, jako nikdy.

"Neříkej tomu párty. Připomíná mi to třináctileté holky úplně na šrot tam u nás."

"Máš pravdu, tady bývají úplně na šrot spíš ti starší," odvětil Oliver, který si prohlížel ruce zaťaté do pravého úhlu.

"A hlavně, když se perou chlapi tady, tak se opravdu perou." Tomu se zasmál, ale pak zvážněl.

"Dívej se na to, vypadám hrozně." Za celou tu dobu neodtrhl oči od zrcadla ani na sekundu.

"Ty osle, vždyť ti to sluší!" Asi nepozná lichotku, protože se tvářil pořád stejně sklesle.

"Jeden učitel nám kdysi řekl: "Když se podíváte ráno do zrcadla a nebudete spokojení, nebo nenapíšete písemku tak, jak byste chtěli, radujte se, protože příroda stále funguje tak, jak by měla. Dokonalost je totiž nedosažitelná." Oliverovi se vykouzlil nenápadný úsměv na rtech.

"Dobrý učitel." Svorně jsem přikývla, poplácala jsem ho po rameni a šla jsem se nachystat.

Utekly další dny plné každodenních maličkostí. Nestalo se nic zvláštního, nic, o čem by se dalo vyprávět.

V neděli se dost ochladilo. Oliver trávil celý den s Leonií, všechna potřebná práce byla udělaná a já jsem se začala nudit. Posledních pár dnů bylo práce tolik, že už jsem zapomněla, jaký je to pocit - docela prázdný. Za chvíli bude taková zima, že se nebude hodit jít na delší procházku, a tak jsem se rozhodla, že toho využiju, dokud můžu, a půjdu se projít. Chtěla jsem trochu prozkoumat místo, ve kterém už nějaký ten čas žijeme. Navíc jsem už dlouho nebyla sama jen se svými myšlenkami. Převážně to bývají černé myšlenky, ale většinou se nakonec dostanu k pozitivnímu konci.

Už když jsem vyšla, zachvátila mě zima a ovál mě ledový vítr. Takový pocit jsem měla při posledním skoku do minulosti. Jen ten bývá trochu štiplavější. Nechtěla jsem se ztratit, tak jsem se vydala po cestě, kterou jsme už mnohokrát šli, a navíc jsem všem řekla, kterým směrem jdu. Jen pro případ.

Nebudu tvrdit, že jsem neměla ani trošku strach. Už od prvního dne tady mě pronásleduje paranoia, že někde za stromem čeká chlap, kterému bych mohla pomoci ukojit jeho zhýralé touhy, nebo že mě v lese můžou roztrhat vlci. Taky můžu někde spadnout, zlomit si nohu a bez mobilu si nepřivolám pomoc. Je tady tolik věcí, kterých bych se měla bát, že bych nesměla vycházet z pokoje, abych se jim vyhnula. A i tak by stále hrozilo nebezpečí, že nám někdo podpálí krčmu, nebo na nás spadne meteorit.

V životě musíte počítat s tím, že se může stát cokoliv, kdykoliv a kdekoliv a jen málokdy na to budete připraveni. To ale neznamená, že se nebojím. Bojím. Bojím se každé ráno, vlastně doslova vstávám i usínám se strachem. Ale taky s vírou, že se to časem změní. Buď to bude tak, nebo se dostanu zpátky domů. Vím moc dobře, že tohle není sen, takže nedoufám, že se jednoho dne prostě probudím ve své posteli u sebe v pokojíčku v roce 2014, ale stále věřím, že se do toho roku jednou vrátím.

A přesto, že pobyt tady mě rapidně mění, myslím, že když se vrátím domů, budu zase ta stejná holka, která vyšla z okna a zmizela. Možná budu mít na pár věcí odlišný pohled a budu si ze začátku více věcí vážit, ale postupně mě lidi a jejich chování vtáhnou zase zpět. Toho se bojím ze všeho nejvíc.

Vrátit se domů je moje největší přání a dala bych za to nevím co, ale bude těžké se rozloučit, nejen s lidmi, ale i s tamějším životem. Už jsem si tak zvykla na práci, na to, že když někam chci, musím si tam dojít po svých, prostě na všechno. Vím, že si zase rychle navyknu na posedávání doma u televize a za pár let úplně zapomenu na to, jaké to bylo tady. Nechci, aby to tak bylo, ale vím, že bude. Všichni to vědí. Lidé tvrdí, jak se nechtějí nikdy změnit, ale když změna přijde, nebojují s ní. Není to tím, že je to jednodušší, je to tím, že přesně tohle je život. Lidé chtějí změny, chtějí drama, chtějí mít ten pocit, že vždycky může přijít něco lepšího. Něco, co vám převrátí svět vzhůru nohama. Kdybychom vedli každý den vzrušující život, za pár týdnů bychom začali zacházet do takových extrémů, že by to byl za chvíli náš konec. Takže raději prožíváme obyčejné dny, a když přijde něco extra, můžeme si to pořádně užít a další "nudné" dny na to vzpomínat.

Ten čerstvý vzduch mi bude vážně chybět. S každým nádechem cítím víc a víc, že jsem naživu. Na rodiče myslím každý den, ale musím přiznat, že na ostatní jsem přestala myslet poměrně brzy. Občas mi něco někoho připomene, ale není to tak, že bych přemýšlela nad tím, co dělají nebo jak se mají. Je to, jako by umřeli. Už se mi to tak stalo s jedním strýcem, bratrem dědečka.

Všichni tři sourozenci měli tak dobrý vztah, že jsme se s ním vídali stejně často jako s dědou. Umřel asi před dvěma lety, což není tak dlouhá doba. Ze začátku jsem na něj myslela často. Skoro každý den. Později jsem na něj začala vzpomínat jen tehdy, když se o něm mluvilo. Nebo když jsem potkala někoho, kdo mu byl podobný.

Prostě umřel, a i když se za to nesnáším, zapomínám na něj. Mám pár přesných vzpomínek, to ano. Ony to vlastně nejsou ani tak vzpomínky jako spíš záznamy z videokamery a fotografie. Když se ho snažím vybavit, vidím, jak stojí v plavkách před chatou u jezera, ruce v bok a úsměv od ucha k uchu. Přesně tak ho máme totiž zachyceného na fotce v obýváku. Kolem té fotografie jsem prošla tolikrát, že vám přesně popíšu, co má oblečeného, ale za Boha si nevzpomenu na to, jak k pořízení toho snímku došlo. Nevzpomínám si ani na to, jestli jsem u toho byla nebo ne.

Mám zafixované to, co jsem si přehrála na videokameře. Ale i kdyby mě někdo mlátil kamenem do hlavy, nevymlátil by ze mě jedinou vzpomínku na tohohle úžasného člověka, kterou bych neměla buď z vyprávění, z kamery, nebo z fotek. Za tohle se vážně stydím, protože nemám takovou vzpomínku s člověkem, na kterém mi vážně záleželo, ale s lidmi, na kterých nesejde, jich mám mnoho.

Například jedna z takových, která se mi vybavila jako první, je na kluka, kterého jsem ani neznala. Viděla jsem ho jedinkrát v životě, už ani přesně nevím, jak vypadal nebo jak se jmenoval, ale na tom nesejde. Přesně si pamatuji, co se stalo. Přišla jsem hledat kamarádku, se kterou jsme byly na akci, ven, a našla jsem ji, jak se válí po tomto klukovi. Líbali se, a když jsem přišla, chtěla se mnou odejít. Když se však postavila na nohy, začala zvracet. Odešla kousek od nás, aby si mohla soukromě ulevit, a já na ni čekala. Ten kluk se stále válel na zemi a mezi tím, co ona zvracela, nabízel mi, ať si s ním zapálím jointa. Na takové lidi mám dokonale ostré vzpomínky.

Hlavou mi problikává spousta dalších takových záblesků z minulosti. Vybavuji si holku, která sedávala každou neděli přede mnou v kostele, a já obdivovala její vlasy a taky to, jak jsem vedla rozhovor s Kubáncem, kterého jsem viděla poprvé v životě a asi jen půl hodiny. Místa v mé paměti jsou zaplněná takovými lidmi. Lidmi, kteří nijak neovlivnili můj život. Nebo možná právě takoví lidé ovlivňují naše životy. Asi začínám bláznit, měla bych přestat filozofovat.

Kolem mě bylo naprosté ticho, lehla jsem si do trávy a snažila se přijít na smysl života. Zamilovat se? Mít děti? Mít peníze? Pomáhat lidem? Bavit se? Vystudovat? Získat práci? Mít vnuky? Mám tady na světě snad nějaké, mně zatím neznámé, poslání? Začínám přemýšlet nad hloupostmi. Smysl života je jediný, zemřít s tím, že náš život byl dobrý život.

Ticho přerušily kroky. Otevřela jsem oči a oslnilo mě slunce. Naklonila jsem hlavu na stranu a uviděla jsem Olivera.

"Jsi venku už dlouho, je zima."

"Neříkej, že máš o mě strach." Samozřejmě, že měl, ale nikdy by to nedal najevo, když by mi ve skutečnosti nic nehrozilo.

"To ne, jen mi musíš udělat večeři," odvětil bodře. Podal mi ruku, abych vstala, ale mně se ještě nikam nechtělo.

"Lehni si na chvilku vedle mě." Oliver nahodil ten svůj otrávený výraz, ale lehl si. "Cítíš ten čerstvý vzduch? Ten mi bude doma vážně chybět." Oliver neodpověděl, jen zívl.

"Nad něčím jsem přemýšlel. Myslíš, že můžeme ovlivnit přítomnost tím, že jsme tady? Víš, jak to myslím. Třeba tím, že jsme zabili toho muže. Co když měl mít dítě a teď ho mít nebude."

"Mluvíš o přítomnosti, ale...co je přítomnost?" Oliver neodpověděl. "Taky jsem o tom přemýšlela. Co když se vrátíme domů, pokud existuje způsob, jak se vrátit, a všechno bude úplně jiné, než bylo, když jsme zmizeli? Myslím, že nic nemůže ovlivnit ani minulost, ani budoucnost. Myslím, že takhle příroda nefunguje. Ať už se nám stalo cokoliv, nemůžeme přijít na to, jak se to stalo. Ani na to nechci přijít, nechci skončit v blázinci."

"Já bych radši zjistil, že jsem se zbláznil, než že jsme se vážně vrátili v čase."

"Nekecej! Máš skvělou holku, nevěřím ti, že tak myslíš na ostatní lidi, co by se díky nám nemuseli narodit, že bys ji přijal za výplod své fantazie." Oliver se zasmál a já jsem se trochu ztratila v tom, co jsem řekla.

"To je fakt, ať je to, jak je to, mám holku tady a teď. A ty máš práci. Už mám vážně hlad."

"Tak pojďme." A oba jsme zůstali ležet.

"Dívej, padá sníh," Oliver prolomil ticho. Otevřela jsem oči a ten pohled, který se mi naskytl, byl skvostný. Sníh jsem viděla padat milionkrát, ale nikdy to nebylo tak krásné.


Kapitola 10

Další ráno donesli do krčmy úplně podchlazeného chlapce. Matka byla celá uplakaná a otec se modlil za jeho posmrtný život. Vypadal hrozně, to ano. Všichni si mysleli, že zemře, ale přežil. Snažila jsem se pomoct, jak jsem mohla. Postupně se o mně ve vesnici rozkřiklo, že uzdravuju lidi, a tak k nám vodili nemocné a chodili si pro pomoc a rady. Spoustu věcí jsem nevěděla a taky jsem nepomohla všem tak, jak bych si přála, ale mnohé jsem vyléčila. Nikdy to nebylo nic náročného, i když si to všichni mysleli.

Leonie s rodiči i s bratrem jeli na víkend navštívit příbuzné a nechali nám krčmu na starost. Neznali nás ještě ani rok, ale už nám důvěřovali natolik, že nás tady nechali jen s Matteem. Všechno probíhalo dobře, dokud do krčmy nevnikla skupina mužů a ptali se po mně tímto způsobem: "Kde je ta čarodějnice? Je vaší povinností nám ji vydat." Byla jsem v zadní místnosti a Matteo muži neodpovídal. Oliver byl nahoře a asi nic neslyšel. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemusela jsem však dlouho přemýšlet, protože mě zezadu popadl chlap, který dovnitř proklouzl zadním vchodem.

"Je tady, už tu čarodějnici vedu." Smál se přitom na celý dům a ruce mi mačkal tak silně, jako bych mu snad mohla každou chvíli vyklouznout.

"Okamžitě ji pusťte! Není to žádná čarodějnice," křikl Matteo.

Matteo se je snažil zadržet, ale muži se dali i se mnou na odchod. Rozběhl se k nám a srazil k zemi asi dva chlapy, dokud ho někdo zezadu nepraštil flaškou. Nechápala jsem, co se děje. Všechno se odehrávalo tak rychle, snažila jsem se vykroutit svému vězniteli ze všech sil, ale neměla jsem šanci.

Chtěla jsem ho kopnout do rozkroku, ale protože jsem k němu byla otočená zády a byl moc velký, nešlo to. Jediné, čeho jsem tímto pokusem dosáhla, byla facka, která mi přistála přímo na tváři. Nikdo mě nikdy tak silně neuhodil. Spadla jsem na zem, a než mě stihl zvednout, zahlédla jsem Mattea, jak po mně natahuje rukou. Snažil se vzpamatovat, ale musel mít při nejmenším otřes mozku, zorničky měl úplně splašené. Pokoušel se něco vyslovit, ale nedokázal to.

V tu chvíli se ze schodů přihnal Oliver a pustil se do chlapa, který omráčil Mattea.

"Sundejte ty pracky z mojí sestry!" křičel, a když si uvědomili, že jsme jedné krve, popadli ho taky a už nás vedli pryč.

Smýkali se mnou na všechny strany a několikrát jsem spadla na zem. Naposledy jsem se podívala na Mattea a křikla jsem na něj, ale nereagoval. Vyvedli mě z domu, za mnou Olivera a zavřeli dveře. Pak už jsem neviděla nic, protože mi dali pásku přes oči.

Odvezli nás neznámo kam. Nejeli jsme moc dlouho. Snažila jsem se nahmatat bratra, ale ani na moje volání neodpovídal. Věděla jsem, že se musíme nějak dostat pryč, ale nedosáhla jsem na něj. Nevěděla jsem, kde je, ani jestli je ještě při vědomí, nebo jestli je ještě vůbec naživu.

Zastavili jsme někde v lese, byla už tma. Přivázali mě ke stromu, ale pásku mi z očí nesundali. Seděla jsem takhle hodiny a pořád se ptala, kde je můj bratr a co s námi chtějí udělat, ale ti chlapi se jen smáli a vykládali si nechutné věci o ženách, o tom, jak je podvádí, bijí a vlastní. Nemohla jsem usnout a neměla jsem už slzy, které bych mohla vybrečet.

Muži ode mě seděli daleko, jelikož jsem jejich chvástání neslyšela dost zřetelně. Někdo se ke mně blížil. Najednou mi sundal pásku z očí a zeptal se, jestli něco nepotřebuju.

"Mám hroznou žízeň." Můj hlas zněl tak, jako by ani nebyl můj.

"Tu máš." Mladý muž mi podal láhev s vodou a chvíli u mě dřepěl. "Nechápu to, tak krásná holka a musí být čarodějnice." Podívala jsem se na něj a na chvíli mě napadlo, že by mi mohl pomoct utéct.

"Já ale nejsem čarodějnice. Vážně. Pomoz mi prosím."

"To bych rád, ale nemůžu, okamžitě by mě zabili." Můj šarm by asi stejně v takové tmě nefungoval a byla jsem moc unavená na to vůbec něco zkoušet. Jasně, že by mi nepomohl. Určitě má svých starostí dost a navíc zase takový charakter z něho nevyzařoval.

"Prozradíš mi aspoň, kde je můj bratr a co se mnou chtějí provést?"

"To můžu. S bratrem se uvidíš zítra, vezli ho jinou cestou. Bezpečností opatření. Zítra se s tebou stane to, co s ostatními čarodějnicemi." Na chvíli se odmlčel a pak s trpkou lítostí pokračoval: "Upálí tě." S těmito slovy se vrátil ke zbytku a mě se zmocňovaly mdloby.

Nespala jsem ani vteřinu. Celou noc jsem upínala mysl na to, jak strašná smrt je upálení. Chvíli jsem polemizovala nad tím, jestli je lepší být upálena nebo utopena. Co je rychlejší, co je bolestivější. Myslela jsem na spoustu věcí, na spoustu lidí. Napadala mě fůra důvodů, proč se chci vrátit domů, ale nejčastěji ten, že tady prostě nechci umřít.

Těsně před rozbřeskem mi opět zavázali oči a strčili mě do klícky, ve které mě vezli. Připadala jsem si strašně bezvýznamná a ponížená. Upřímně... nikdy jsem nebyla žádná velká krasavice, ale ani jsem si nepřipadala zase tak ošklivá. Občas se na mě usmáli úplně cizí kluci ve městě, na ulici nebo ve škole a nikdy, nikdy se ke mně žádný kluk nechoval takhle. Bolelo mě celé tělo, cítila jsem modřiny od pádů a koleno jsem měla rozbité. Teklo mi z něj dost krve, možná by to bylo i na šití. Tvář mi ještě teď hořela od facky, kterou mi bez servítek nadělil jeden z těch hajzlů.

Když jsme zastavili a jeden z mužů ohlásil, že jsme na místě, sundali mi z očí pásku. Přede mnou byla postavená hranice a k jednomu ze dvou kůlů byl přivázán Oliver. Byl sice zatím v "pořádku", byl při vědomí a reagoval, stál tam, jako by se nic nedělo, ale když jsem ho tam viděla, vytryskly mi slzy tak silně, že jsem to nemohla zastavit. Byl to pro mě ten nejhorší pohled na světě, nikdy už jsem necítila takovou zlost, jako v té chvíli. Lidi po něm házeli všechno možné, plivali na zem, protože až k němu nemohli, a pořvávali ty nejhnusnější výrazy.

"Já ale nejsem čarodějnice a bratr nic neudělal, pusťte aspoň jeho," řekla jsem muži, který mě vedl ke druhému kůlu.

"Pomáhání čarodějnicím je stejný zločin jako samotné čarodějnictví," odvětil a uštědřil mi jeden opovržlivý pohled.

"Ale proč si myslíte, že jsem čarodějnice?"

"Udali vás lidi z vašeho okolí. Viděli vás uzdravovat pomocí magie a také vás slyšeli mluvit o nadpřirozených věcech," pronesl hořce.

Myslela jsem si, že to bude nějak spojeno s tím, že pomáhám lidem. Neměla jsem používat některé nové metody, ale měla jsem je nechat jen tak? Kdo nás ale mohl slyšet a co mohl slyšet? Jsem si jistá, že kdykoliv jsme se bavili o cestování, nikdo u toho nebyl. Možná jsme se bavili o něčem z budoucnosti a někdo nás zrovna slyšel a špatně si to vyložil nebo co já vím. Teď už na tom nesejde.

Přivedli mě až k bratrovi a přivázali ke kůlu. Odešli a nějaký starší muž začal mluvit o tom, jak jsme špatní a co všechno jsme udělali. Vůbec jsem ho neposlouchala.

"Olí, jsi v pořádku?"

"Ne. Oni nás upálí, Ellie."

Věděla jsem to od té chvíle, co nás odvedli z krčmy. Procesů s čarodějnicemi bylo hodně, konec středověku jimi byl zahlcený. Církev měla na rukou krev tolika nevinných žen, že mi z těchto lidí bylo špatně.

Když jsme se sem přemístili, všichni byli tak milí. Myslela jsem si, že jsem měla o těchto dobách jen velké předsudky, ale teď už to chápu. Nejde o dobu, vždycky se najdou dobří lidi a špatní. Ti, kteří se snaží žít tak, aby neohrožovali ostatní, a ti, kteří jsou schopní udělat cokoliv jen kvůli svému přesvědčení, co je správné a co špatné.

"Musíme se okamžitě přemístit!" vyloudila jsem ze sebe hlas, který jsem opět nepoznávala. Oliver se neustále rozhlížel a hledal někoho v davu. Leonie, nechce odejít bez ní.

"Když ještě chvíli počkáme, třeba přijde."

"A pak co? Napadne ji doběhnout až k nám a chytit nás za ruce? Třeba ani nechce odejít, má tady rodinu." Viděla jsem, že to Olivera rozzuřilo, začal krčit nos a nevěděl, co má dělat.

"Podívej, tam je Matteo."

Stál úplně vzadu a snažil se protlačit blíž, ale lidi ho nepouštěli. Díval se tak bezradným pohledem. Bylo jisté, že nevěří tomu, že bych byla čarodějnice. Snažil se nám pomoct, křičel, ať nás pustí, ale nikdo kromě nás dvou ho neposlouchal. Leonii jsem neviděla, vždyť měli domů přijet až zítra. Pokud jim nikdo nepřinesl zprávu, nevědí, co se stalo. A i kdyby zprávu o naší situaci dostali, než by se sem dostali, bylo by pozdě. A i kdyby se sem zázrakem dostali včas, co by zmohli?

Stařec domluvil a dva muži pochodněmi zapálili hranici. Začal se k nám linout kouř a špatně se mi dýchalo. Cítila jsem horko a snažila jsem se rozvázat provaz a dostat se ven.

"Olivere, umřeme tady, musíme okamžitě pryč." Oliver stále hledal v davu. "Olivere, prosím." Natáhla jsem k němu ruku, kterou se mi podařilo uvolnit z provazů. Podíval se na mě, potom na Mattea a potom zpátky na mě. Chytl mě za ruku, kterou jsem natahovala tak, že jsem si málem vykloubila rameno, a pronesl kouzelná slůvka. Naposledy jsem se chtěla podívat na Leoniina strýce, ale kouř byl tak silný a plameny už šlehaly tak vysoko, že jsem neviděla nic.

Horko vystřídal chladivý závan, zavřela jsem oči a přála si vidět rodiče, nic jiného, jen rodiče. 


Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.