Něco si přej!||T. Barvíková||6/10

Kapitola 11

Rok 1414. Pěkné číslo, ale špatné místo. Ocitli jsme se ve vodě, nejspíš v moři či oceánu, protože kam jsem dohlédla, byla jen samá voda. Dřív než jsem se stačila vzpamatovat a uvědomit si, že kolem můžou být žraloci, ze kterých jsem měla panickou hrůzu, Oliver mě opět uchopil za ruku a už jsme skákali znovu.

Byla jsem ráda, že jsme teď pro změnu na poušti. Opět nikdo nikde kolem, včetně žraloků. Vykašlala jsem zbytky vody, které jsem se nalokala, a lehla si na zem. Oliver si sedl vedle mě a tvářil se zklamaně. Plameny byly pryč, to bylo to jediné, na čem mi teď záleželo. Ale věděla jsem, co kvůli mně Oliver obětoval.

"Je mi to líto. Vážně. Vím, že jsi do ní byl zamilovaný, a nechci, abys na ni zapomněl, jen ti chci říct, že jsi udělal správnou věc. Ona by udělala to samé."

"Já vím, udělala, že jo?" Zasmál se tomu a konečně se přestal tvářit, jako by se ze světa vytratily všechny barvy.

"Promiň." Věděla jsem, že jsme se do této situace dostali kvůli mně. Nebyla jsem dost rozumná a opatrná.

"Ellie, nedovolil bych, aby se ti něco stalo. Jo, čekal jsem do poslední chvíle, za to se JÁ strašně omlouvám. Měl jsem nás přenést hned, když nás odváděli. Měl jsem se jim vysmeknout, popadnout tě a skočit."

"Aspoň by měli skutečný důvod myslet si, že jsem čarodějnice," pronesla jsem s nadsázkou.

"Hm. Vážně jsem doufal, že se tam objeví. Já...miluju ji, víš?" Nevěděla jsem, co mu na to mám říct, myslela jsem, že je jen šíleně zamilovaný.

"Znáte se chvíli, jsi zamilovaný. Nechci, abys na ni zapomněl, ale určitě časem najdeš další skvělou holku." Nikdy jsem Olivera neutěšovala kvůli rozchodu s holkou, i když tohle se ani nedá považovat za rozchod.

"Ty to nechápeš. Nebyl jsem do ní zamilovaný tak, jako jsi byla ty do těch kluků u nás."

"Hej, neříkej do TĚCH kluků, jako by jich bylo tak moc," ohradila jsem se.

"Já jen říkám, že Leonii miluju. Kdybychom tam zůstali, vzal bych si ji. Ty náušnice, co jsi mi pro ni sehnala, mám pořád u sebe, nosím je v kapse. Chtěl jsem jí je dát místo prstenu."

"Olí, vím, že byla neskutečně krásná, hodná a...prostě vážně skvělá, ale já jsem si taky myslela, že někoho miluju, ale nebylo to tak. Nebo ani nevím, jestli to tak bylo, nebo ne, nevím, jak to člověk pozná."

"Ty možná nevíš, ale já jo. Už od doby, co se na mě poprvé podívala, jsem na ni ani na vteřinu nedokázal přestat myslet. Ze všeho nejvíc jsem si přál, aby byla šťastná, a když jsme se poprvé políbili, bylo to...jako dlouhý ohňostroj. Silné tak, že musíš zavírat oči, ale zároveň tak krásné, že se chceš dívat. A když jsme se políbili podruhé, bylo to úplně stejné a pak pokaždé. Nebyl jsem jen zamilovaný."

Tenhle náš výlet do minulosti udělal z jednoho dítěte muže. Kéž by takhle jednou někdo mluvil o mně!

"Ale teď jsem pryč a už ji nikdy neuvidím." Začal si hrát s pískem a já jsem se posadila a začala jsem si s ním hrát taky.

"Sakra!" Bouchl do písku, který se rozvířil a vlétl mi přímo do očí. "Co když se jí něco stane, co když ji nikdo neochrání, když tam nebudu já?"

Vybírala jsem si písek z očí a skuhrala jsem, ale Oliverovi to bylo evidentně jedno. Ale co je pár zrníček písku v očích oproti facce od stopadesátikilového chlapa?

"Asi to nechceš slyšet, ale najde se jiný, co ji bude chránit. Mě jsi ale mohl zachránit jedině ty."

"Máš pravdu, nezůstane sama, ani kdyby chtěla. Rodiče jí to nedovolí. Kluci se o ni perou." Hlasitě si povzdychl.

"Co bude s námi? Nemůžeme zůstat tady uprostřed ničeho, mám žízeň, Olí."

"Jasně, ale nejdřív musíš něco vědět. Pamatuješ si, jak jsem říkal, že jsem při jednom skoku něco zahlédl, ale nevěděl jsem co?" Přikývla jsem. "Už vím, co to bylo. Viděl jsem náš dům. Konkrétně okno v pokoji."

"Počkej, co? Co? Co? Viděl jsi náš dům, myslíš náš skutečný domov?"

"Jo."

"Jak je to možné? Nezdálo se ti o něm?" Zakroutil hlavou a vypadal, že si je tím naprosto jistý.

"Viděl jsem ho, Ellie. Myslím...myslím, že bych se u něj dokázal zastavit na tak dlouho, abychom mohli z tohohle časového proudu, nebo co to je, vyskočit." Tohle je na mě moc informací. Věřila jsem tomu, že existuje cesta zpátky, ale tohle mi přišlo až moc jednoduché. Nebo možná ne.

"Dobře, takže...budeme skákat pořád do minulosti a pokaždé se budeš snažit zastavit přesně ve chvíli, kdy uvidíš náš barák. To je dobrý plán, ne?"

"Na to jsem myslel taky. Jen vůbec nevím, jak to udělat. Ty jsi nic neviděla?"

"Ne, Oli, já se jen vezu s tebou." Pokrčila jsem rameny a Oliver zaklonil hlavu a zakroužil s ní dokola.

Takže naše cesta zpět do budoucnosti povede přes skoky do ještě hlubší minulosti. Musí mít pravdu, musí to takhle vyjít.

"Měli bychom jít zase o kus dál. Úplně mi hoří čelo. To neustálé střídání teplot není dobré." Určitě jsem měla teplotu, hlava mi třeštila, ale naštěstí už jsem se zbavila pocitu na zvracení.

S dalším skokem jsme se přesunuli do 13. století. Při posledním přesunu Oliver vůbec neřekl, že chce pryč. Prostě mlčel a najednou jsme se přenesli. Myslím, že to není žádná kouzelná formule, jen se prostě přenáší, kdy chce. Nemusí nic říkat, stačí si to velmi přát. Samozřejmě nás napadlo, aby si přál být doma, ale to nefungovalo. Zatím skáčeme jen do minulosti.

Následoval další skok, po kterém se Oliverovi udělalo špatně. Byl strašně unavený, dlouho jsme ani jeden nespali.

"Musím si lehnout." Pomalu se přibližoval k zemi, až úplně ležel. Zavíraly se mu oči, ale na místě, kde jsme se ocitli, jsme zůstat nemohli.

"Ještě chvíli musíš jít, Olí. Už jenom kousek." Podepírala jsem ho a došli jsme až k prvnímu domku, na který jsme natrefili. Nevěděli jsme, kde jsme, ale bylo to úplně jedno. Zaklepali jsme na dveře a otevřela žena středního věku.

"Mohli bychom u vás prosím přespat?" Žena se podívala na Olivera, pak na mě a beze slova nám zabouchla před nosem. Stejně jsme to zkusili ještě u dvou domů, na které jsme narazili po cestě, ale nikdo nás nechtěl pustit dovnitř. Ve třetím nám ani neotevřeli. Když jsem nad tím tak přemýšlela, bylo jasné, že nikdo k sobě jen tak cizince nevezme. To, že jsme dvakrát předtím narazili na hodné lidi, bylo jen štěstí.

Oliver už nemohl a já nejsem dost silná na to, abych ho nesla. Na kraji lesa stál široký strom, pod který jsme se uchýlili. Rozdělala jsem oheň a Oliver okamžitě usnul. Snažila jsem se vydržet vzhůru, co nejdéle to šlo. Nezbývalo mi než doufat, že je Oliver jen hodně vyčerpaný a že se třeba nepraštil do hlavy, nebo že mu naši věznitelé něco neudělali a nemá vnitřní krvácení. Snad se zítra probudíme oba.

Ráno jsem procitla díky Oliverovi, který spokojeně chrápal. Nikdy jsem ho chrápat neslyšela a chvíli jsem se lekla, že si vedle nás ustlal ještě někdo jiný. Zněl jako starý kuřák. Bratr ale nikdy nekouřil, na rozdíl ode mě. Nebo aspoň o tom nevím. Já jsem si poprvé zapálila cigaretu, když se rodiče začali hádat. Ze začátku jsem se jen chodila procházet, každá moje procházka vedla kolem hospody, před kterou pravidelně postávali chlapi a kouřili. Řekla jsem si, že to zkusím taky. Jen jednu. No a pak se staly cigarety součástí mých procházek a mého života. Nevykouřila jsem krabičku denně, stačily mi tak dvě cigarety, ale stal se z toho návyk. Vím, že je to špatné, chtěla jsem přestat několikrát, ale vlastně jsem k tomu ani neměla dobrý důvod. Nikdo o tom nevěděl, takže ani nikdo nechtěl, abych přestala. Teď samozřejmě nekouřím, nemám co, ale vůbec mi to nevadí. Zažila jsem tady už tolik stresu, že by na to nestačil ani karton cigaret za den. Cigarety by mi tady nepomohly, to, co mi pomáhá nejvíc, je Oliver.

Babička jedné mé kamarádky často říká, že filmy jsou jen hňupoviny, že vám nedají nic dobrého a jen lidi kazí a navádí na špatné věci. Ale to nedělají filmy. Lidi si vybírají sami, co si z kterého filmu vezmou. Ti, kteří se filmem inspirují například k zabití, to měli vždycky v sobě. Ale pak jsou tu i ti, kteří si z filmu berou to dobré. V každém lepším filmu je zakomponována nějaká myšlenka, musíme si jí jen všimnout a správně ji pochopit. Já sledování filmů zbožňuju a dělám to hlavně proto, že mě to baví. Ale mnoho pro mě důležitých věcí jsem se naučila právě z filmů. A většina jich nese jednu z nejkrásnějších myšlenek - rodina je vždy na prvním místě. Tohle jsem sice věděla vždycky, ale většina lidí to nezná. Nebo zná, ale je jim to jedno.

"Dobré ráno." Oliver se protáhl s hlasitým zíváním. Vůbec nechtěl vstát.

"Olivere, musíme zase pokračovat."

"Hmm..." Převaloval se na zemi a mrčel.

"Vstávej!" Popadla jsem ho za chodidla a začala ho lechtat. Tohle zabírá vždycky.

"Ale jo, už vstávám. Kde je snídaně?"

Hlad. Děkuji za připomenutí. Měla jsem už obrovský hlad, ale netroufla jsem si vzdálit se od Olivera, když spal.

"Musíme někde něco sehnat, taky už mi kručí v břiše. Myslím, že tady nic nebude, zkusíme se přesunout zase o jedno století zpět?" Oliver přikývl.

"Úplně jsem se tě včera zapomněl zeptat, jestli jsi v pořádku." Podíval se na mě trochu provinile, ale vůbec neměl důvod k tomu, aby se tak cítil.

"Jo, jsem v pořádku. Mám jen pár modřin. A ty? Žádná bolest hlavy nebo pocity na zvracení?" Zakroutil hlavou a usmál se.

"Kdyby tě cokoliv bolelo, okamžitě mi to řekni, dobře? Ať už to bude cokoliv, každou drobnost mi hlas." Chvíli mlčel a pak řekl: "Vlastně mám pocit, že jsem si zlomil nehet." Ukázal mi prsteníček, na kterém mu chyběl kus nehtu.

"Ha ha." Ty naše drápy. Nestříhali jsme si nehty už nějakou dobu a na mně to nevypadalo zase tak špatně, ale u Olivera to bylo vskutku legrační. Měli bychom si sehnat nějaký přírodní pilník a zkrátit si je.

"Víš co, Ellie?"

"Co?" zeptala jsem se jako malé zvědavé dítě.

"Skočíme o sto let zpátky, najdeme nějaké jídlo a pak budeme pokračovat v našem plánu, jak se dostat domů, dobře?"

"Jo." Přikývla jsem opět jako malé dítě. Měla jsem velmi veselou náladu, ani jsem nevěděla proč.

"A když nic nenajdeme při tomto skoku, přesuneme se o dalších sto let. Prostě se budeme přesouvat tak dlouho, dokud se nenajíme, protože vážně začínám chápat podstatu toho, když lidi říkají, že umírají hlady."

Oliver už po mně natahoval ruce, ale zase je vrátil do původní polohy.

"Leonie si bude myslet, že jsem mrtvý. Nebo že jsi vážně čarodějka a opustil jsem ji, protože z nás nezůstaly žádné ostatky. Možná si budou myslet, že nás oheň spálil na popel a ten rozfoukal vítr." Taky jsem uvažovala nad tím, co z lidí zbude, když je spálí. Jen ať si s tím ti hajzlové lámou hlavu a bojí se. "Co asi teď dělá? Jak jí musí být?" Dřív by se mnou o žádné holce takhle nemluvil, ale musel se někomu svěřit, aby na to pořád nemyslel. Na to mě napadla jen jediná odpověď: "Ber to takhle, ještě se ani nenarodila."

Další skok se vážně povedl. Ocitli jsme se na vikingské lodi. Já bych to nepoznala, ale Oliver se v takových věcech vyzná. Štěstí v neštěstí bylo to, že zrovna bojovali s Mauri, jak bratr také rychle odhadl. Kolem nás byla rozjetá úplná vřava a nebylo nic slyšet. Oliver mě ihned po skoku svalil na zem. "Buď zticha a dělej mrtvou." Potom mi pošeptal to o Vikingách a Maurech a plán, jak se dostaneme do bezpečí. Na naší straně byla jen spousta mrtvých těl, zato na druhé se ještě bojovalo o sto šest. Na jedné, nejspíš maurské, lodi se bojovalo také, ale druhá, ta blíž k nám, byla prázdná. Za zvuků řinkání mečů a skřípání seker, které se zasekávaly v kostech svých obětí, jsme se pomaličku plazily k úplnému okraji lodi, pomalu jsme ho přelezli, skončili jsme ve vodě a mohli jsme přeplavat k prázdné lodi. Pak jsme loď kousek obeplavali, aby nás nikdo neviděl, a spuštěným lanem jsme vyšplhali na palubu.

"Kdyby něco, okamžitě se mě chytni a zmizíme," poučil mě ještě Oliver, který lezl přede mnou. Zkontroloval, že je paluba opravdu prázdná a nepozorovaně jsme se dostali do podpalubí, a to rovnou k zásobám, které jsme tak nutně potřebovali. Při procházení vyloženě starou bárkou jsme zaznamenaly jediného muže. Starší Maur seděl zády k nám a hlavu měl položenou na stole. Napadlo nás, že spí a v tu ránu, co jsme ho zpozorovali, se mi zatajil dech. Nedokázala jsem vydechnout, protože jsem se bála, že ho tím vzbudím, ale pak se Oliver narovnal z předešlého přikrčení a pochodoval pomalu přímo k němu. Snažila jsem se ho zastavit, ale jakmile jsem udělala krok vpřed, prkno pode mnou zavrzalo. Naskočila mi husí kůže a nehty jsem se zaryla Oliverovi do paže. "Jen klid. Je mrtvý," sdělil mi Oliver a ukázal na jeho levou stranu. Z boku mu trčela kudla. Mohla jsem jen hádat, co se tady stalo.

Najedli jsme se a já jsem si do podprsenky nabrala, co jsem mohla. Ještě, že jsem si vždycky kupovala větší velikost, aby mi nebyla moc těsná. Jasně, když jsme bydleli ve vesnici, naučila jsem se chodit oblečená bez ní, ale párkrát jsem si ji oblékla jako jakousi připomínku toho, odkud vlastně pocházím. Sentimentální, já vím, ale teď se docela vyplatilo, že jsem ji občas nosila.

"To byl Knarr, obchodní a kolonizátorská loď," začal mi Oliver vyprávět o Normanech, což je jiný název pro Vikingy. Národy je totiž nazývaly různě.

Chvíli jsme jen tak odpočívali, abychom strávili tu kupu jídla, které jsme se přejedli. Nakonec však nastal čas k odchodu.

Rok 1014 mi bude chybět jen z jediného důvodu. Měli bychom zásobu jídla tak na rok. Ale museli jsme pokračovat. Navíc by se určitě obyvatelům lodi nelíbilo mít na palubě černé pasažéry.

**

Objevili jsme se někde na severu, tipovala bych Norsko (tam jsem se totiž vždycky chtěla podívat). Byla docela zima, ale ne zase tak velká, jak bych očekávala. Kousek od nás se totiž pásli dva sobi. Byli tak rozkošní. Chvíli jsem na ně zírala s otevřenou pusou a snažila se je nalákat blíž, ale Oliver mě vytrhl z mého chvilkového pobláznění. Ani jsme nevěděli, jestli ještě skáčeme do roků, které končí číslem 14, a jestli skáčeme pořád do stejného dne, ve kterém jsme skákat začali. Nevěděli jsme, jak náš dlouhodobější pobyt v 16. století ovlivnil naše další skoky. Podle počasí nebylo poznat, jestli je zima nebo léto. Ani nevím, kde všude na světě sněží v zimě, kde nesněží a kde sněží celý rok.

"Promiň, ale oni jsou tak krásní, nikdy jsem nebyla takhle blízko živým sobům."

"Jo, jasně. Já bych od nich byl radši co nejdál, takže pokračujeme." Tahal mě za ruku dál od zvířat, ale já jsem se mu vytrhla. Ne nijak silně, jen na znamení, že mě nemusí vláčet jak hadrovou panenku.

"Viděl jsi něco víc? Zkusil jsi to zastavit?" Oliver jen zakoulel očima.

"Samozřejmě, že jsem to zkusil, zkouším to pořád, ale nejde to, nevím jak. S každým posunem je moje vidění cesty ostřejší a pomalejší, ale pořád je dost rychlé na to, abych dokázal vystoupit. Nevím, jak bych ti to popsal."

"Tak to nějak zkus, Oli. Kromě těch sobů jsme tady sami, nikam nespěcháme, klidně mluv. Chci se to pokusit aspoň trochu pochopit." Tušila jsem, jak těžké musí být na vysvětlení něco takového, ale já jsem viděla vždycky jen tmu a pak světlo. V jednu chvíli jsem ve vodě a v druhé na poušti. Nevnímala jsem žádný přechod mezi tím.

"Dobře, nějak to zkusím. Ale nesměj se." Tomuhle jsem se zasmála. Proč bych se měla smát? Ať už řekne cokoliv, nebudu si o něm myslet, že je blázen, vždyť se přesouvám v čase s ním. Nic bláznivějšího už být nemůže. Můj smích skončil stejně rychle, jako začal. Když on byl tak roztomilý, jak to řekl, že jsem si nemohla pomoct.

"Je to jako velmi rychlá jízda autem. Nebo vlakem. Ta nejrychlejší, jakou si dokážeš představit, možná ještě rychlejší. Sedíš v tom vlaku, nebo v autě a sleduješ okolí z okýnka. Rozpoznáš barvy a občas tvary, ale je to tak rychlé, že nedokážeš zaostřit. Navíc je to tak silné, že tě to táhne směrem, kterým chce, a ty to nedokážeš ovlivnit." Chvíli zapřemýšlel a pak pokračoval: "Možná by byl lepší příklad, že jsi uprostřed tornáda. Točíš se a chtěla bys z něj vyskočit, ale nejde to."

"Ty jsi někdy byl ve víru tornáda?" Chtěla jsem trochu odlehčit jeho vyprávění, ale nechtěla jsem do něj rýpat, i když to tak asi vyznělo.

"Ne, ale už si dokážu představit, jaké to je. A nech mě prosím domluvit," pokračoval. "Snažím se všechnu svoji energii soustředit do nohou. Prostě vykročit jednou nohou do boku, ale zatím s ní ani nepohnu."

**

9. století nám přichystalo překvapení. "No to si ze mě děláš srandu?" Začala jsem se radovat hned, jak jsem otevřela oči.

Poskakovala jsem na místě a smála se na celý svět. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Vždycky jsem chtěla cestovat a tohle posouvání v minulosti nás zanášelo na ty nejkrásnější a nejzajímavější místa na planetě. Oliver byl stejně nadšený jako já, jen to nedával tak najevo. Stáli jsme přímo na vrcholku pyramidy. Nevěděla jsem jaké, ale bylo mi to úplně jedno. Byl to ten nejsilnější zážitek ze všech. Byli jsme tak vysoko, že jsme viděli snad celý svět. Aspoň mi to tak připadalo. Zdálo se mi, že vidím moře, lesy, hory. Nevím, co to bylo za podivnou agonii, ale chvílemi jsem chtěla skočit, roztáhnout křídla a letět. Naštěstí jsem se tak daleko nedostala, ale nutkání udělat to, bylo velké. Připadala jsem si jako královna, jako by mi patřil celý Egypt. Zbytky roztrhaných šatů na mě vlály a vlasy jsem měla všude. Cítila jsem, jak trpí. Byly slepené podivnou kašičkou tvořenou solí, pískem a popelem. Přesto jsem si v tu chvíli připadala krásná a hlavně silná.

"My to zvládneme, Olí. Dostaneme se zpátky domů."

"Ellie, podívej, tam v dálce. To je sfinga." Podívala jsem se a spatřila jsem sice jen malou tečku, ale myslím, že to vážně byla sfinga.

"Není to nádherné? Tady bych mohla stát celé dny." Oliver přikývl a povzdychl.

"Víš, komu bych to chtěl ukázat?"

"Já vím, taky bych jí to chtěla ukázat. I když bych se bála, aby pak ještě nějaká pyramida stála."

"Hele, zařadit zpátečku a vrhnout se do minulosti můžeme vždycky, co kdybychom se tady trochu porozhlédli?" Oliver vypadal, že hodně váhá.

"No ták, kolikrát se nám ještě naskytne příležitost chodit po pyramidách?" škemrala jsem.

"Tak jo, ale při sebemenším náznaku nebezpečí zmizíme, nechci už riskovat." To jsem nechtěla ani já.

Vždyť se jen porozhlédneme a hned se zase vypaříme. Nikdy bych si neodpustila, kdybych odtud zmizela tak rychle.

Procházeli jsme se po pyramidě a v jednu chvíli jsme se trochu rozdělili. Oliver byl asi šest řad pode mnou, když vtom se za námi ozval křik a dupot. Ohlédla jsem se a uviděla muže běžící k nám.

"Ellie, utíkej!" Podívala jsem se na Olivera a bylo mi jasné, co musím udělat.

Chtěla jsem slézt za ním, ale muži byli už tak blízko, že jsem tím nemohla ztrácet čas. Rozběhla jsem se dopředu a skočila jsem o jedno patro níž. Oliver utíkal rychleji než já, takže byl přede mnou, ale pořád se za mnou otáčel.

"Skoč!"

Skočila jsem, ale při rychlosti, kterou jsem běžela, špatném odhadu a další řadou okolností, jako je třeba vítr, stres, vysoké a velké kameny, jsem při skoku spadla. Ani nevím, o co jsem zakopla nebo co přesně jsem udělala špatně, ale ocitla jsem se na zemi.

"No tak, Ellie, vstávej!"

Zalehlo mi v uších a točila se mi hlava, rozhlédla jsem se kolem sebe a jediné, co jsem v tu chvíli věděla, bylo, že musím utíkat. Nemohla jsem si uvědomit, kde jsem a jak jsem se tam dostala, ale věděla jsem, že musím běžet jako o závod. Vstala jsem a běžela, jak nejrychleji to šlo. Ani jsem se neohlížela za sebe. Oliver mezitím vylezl o jednu řadu nahoru. Byl rychlejší, a tak utíkal napřed a potom vždycky o jednu řadu vylezl. Už jsme byli vzdálenostně na stejné úrovni, jenom nás dělily dvě řady. Cítila jsem konečky cizích prstů na svých zádech, a tak jsem přidala a seskočila jsem o patro níž. Zrychlila jsem, i když jsem už nemohla a Oliver taky. Natáhla jsem se k němu, on vyskočil a rázem jsme byli pryč.

"Ellie, podívej se na mě." Oliver mě propleskával a já jsem začala přicházet k vědomí.

"Co se stalo, co to děláš?" Oliver zhluboka dýchal a chodil pořád dokola, až se konečně zastavil.

"Byla jsi v bezvědomí několik minut!" vyštěkl nervózně.

"Cože? Nee."

"Ale jo, ty jsi mě tak vyděsila. Tohle už se nebude opakovat, slyšíš?" Nechápala jsem, jak to myslí, ale ani jsem se nemusela ptát a řekl mi to sám.

"Nedostáváme se do takových situací náhodou. Pokaždé nám něco hrozí, něco na nás číhá. Nevím proč, ale je to tak. Posouváme se na místa, která zrovna nejsou bezpečná, a už to nemůžeme riskovat a zůstávat jen, abychom se pokochali. Odteď to bude jeden přesun za druhým, maximálně se najíme a vyspíme, ale to jen tehdy, pokud se ujistíme, že je to bezpečné aspoň na pár hodin."

Kde se v něm vzalo tolik temperamentu? Nestačila jsem zírat. Pomalu jsem se zvedala ze země a Oliver mi pomáhal, ale celou dobu při tom brblal a "upozorňoval" mě.

**

Skok do roku 614 byl tichý. Z bratra se stal opět ten starý introvertní kluk, který by si nejraději nasadil sluchátka, sedl si k houslím a hrál. Po tomto přesunu jsem dostala strašnou chuť na kafe. Normálně kávu nepiju. Rozhodně nejsem jedna z těch, kteří musí mít kafe ráno, aby se vůbec probrali, ale když na něho dostanu chuť, dám si ho. Taky nepiju jen jeden druh kávy, střídám to podle nálady. Dokážu vypít kafe bez špetky cukru a kapičky mléka, ale taky frappé, které kofein nevidělo ani z dálky.

Čím víc o tom přemýšlím, tím větší mám chuť. Už abychom byli doma. Jedna z prvních věcí, které udělám, bude ta, že si vypiju kafe. No, to možná ne, ale určitě první věcí bude, že si dám dlouhou koupel, umyju si vlasy tím nejvoňavějším šamponem, který najdu, natřu se všemi tělovými mléky a oholím si nohy.

Tento přesun stejně nebyl na zkoumání nic moc. Kolem byla jen suchá tráva, pár šutrů a to bylo všechno. Nic zajímavého. Určitě se zde stane něco významného, třeba nějaká bitva nebo tak, ale rozhodně jsme na to nehodlali čekat. Následoval tedy další skok a probíhal stejně jako ten předešlý.

514,414,314,214,114. Všechny tyto skoky byly tak rychlé, že se mi při posledním udělalo špatně. A to tak špatně, že jsem se pozvracela. Bylo to, jako bych právě vylezla z nejšílenější atrakce v zábavním parku, ale nic si z toho zážitku nepamatovala. Jen ten promíchaný obsah žaludku mi zůstal. Ani už jsem nevnímala, jestli je den nebo noc, ale byli jsme tak unavení, že jsme si našli jeskyni, zalezli jsme do ní a spali jsme. Ráno jsme se nasnídali zásob z mé podprsenky. Chápu, jak odpudivě to může znít, ale hlady tedy rozhodně neumřu. Možná mě hodí přes palubu piráti, možná se ocitneme přímo na válečném bojišti a někdo mě probodne mečem, možná mě ukřižují za nevhodné oblékání, možná mě sežere lev nebo umrznu na vrcholku hory, ale rozhodně mě nezabije nedostatek jídla. Viděla jsem na sobě, jak hubnu, i na Oliverovi, byli jsme unavení a podráždění. Skákali jsme sice do minulosti rychle po sobě, ale mně to připadalo, jako bychom tím trávili týdny či dokonce měsíce. Potřebovali jsme pauzu. Rok 14 nám ji neposkytl, ale příští skok nám všechno vynahradil.

Kapitola 12

Objevili jsme se ve velkém prázdném pokoji. Nejspíš sloužil jako šatna, jelikož v něm bylo rozestavěno několik skříní plných oblečení. Protože jsme už měli hlad a byli jsme unavení, rozhodli jsme se, že si na chvíli dáme pohov. Slyšeli jsme velmi tlumenou hudbu, vykoukli jsme z pokoje a zjistili, že se nacházíme ve velkém domě. Oliver odhadoval, že jsme zavítali do starověkého Říma a měl pravdu. Nikde nikdo nebyl, jen ta hudba k nám odněkud doléhala. Zalezli jsme zpět do šatny a dorozumívali jsme se šeptem.

"Asi se koná nějaká oslava." Oliver nahodil tón, kterým mi zároveň oznamoval, co ví, ale zároveň se ptá, jestli si myslím, že si to on myslí správně.

"Na mě se nedívej, to ty jsi na tohle období odborník. Ale nějaká párty by se teď hodila, lidi, kteří se určitě všichni navzájem neznají, plno jídla a pití. Navíc opilí lidi, takže přesvědčit je, že se známe, by bylo...hodně jednoduché."

Chtěla jsem pokračovat, ale když jsem během šeptání začala otevírat skříně, uviděla jsem to nádherné oblečení. No...proti našim kouskům to nebylo nic moc, ale v poslední době jsem byla v tomhle ohledu dost skromná, takže černé šaty se zlatým pruhem, které byly dlouhé až na zem, ale zároveň toho odhalovaly více, než bych si přála, byly najednou kouzelné.

"Tyhle si obleču."

Začala jsem se svlékat. Oliver sice nejdřív protestoval, ale umlčela jsem ho argumentem, že takhle nás budou méně považovat za vetřelce, než v oblečení, které s námi přicestovalo ze středověku. Oliver si tedy taky něco našel a v mžiku se z nás stali starověcí Římané. Na jediném stole v pokoji byla obrovská šperkovnice. Vedle ní zdobilo stůl také zrcadlo. Šperkovnice byla tak velká a tak plná, že by si snad majitelka ani nevšimla, kdybych si půjčila pár kousků. Dlouho jsem nad tím váhat nemusela, vytáhla jsem dva široké zlaté náramky a natáhla jsem si je nad lokty. Také jsem si půjčila zlaté náušnice a náhrdelník.

Musela jsem si ale něco udělat s vlasy, byly totálně zničené. Upletla jsem si nedbalý cop a hned jsem se cítila upravenější.

Oliver nutně potřeboval na záchod a naštěstí se v jednom z vedlejších pokojů nacházela...řekněme "společná toaleta". Pohled na místnost mi připomněl chvíle strávené na zahradě a v chalupě, ve které vyrostl dědeček. Konkrétně se mi vybavila strašidelná kadibudka za stodolou, plná pavouků a zarostlá mechem. Až na to, že tady žádní pavouci nebyli. Místnost byla velmi čistá. Čtyři bílé zdi, dva kvádry naproti sobě a v nich díry.

Oliver si tedy odskočil a já jsem čekala v šatně. Do těchto místností se dalo totiž vkročit jedině z dlouhé chodbičky, která vedla jako nudle přes celé patro. Nemohla jsem tedy riskovat a stát v chodbičce. A čekat na Olivera tam, kde právě trávil čas on, se nám taky nezdálo zrovna bezpečné. Hlavně pro mě. Nechápala jsem to podivné uspořádání, ale bylo to tak.

Oliverovi vykonávání potřeby chvíli trvalo, takže jsem se prohrabávala ve šperkovnici a ze skříní jsem vytahovala různé šaty, abych se ujistila, že jsem si vybrala správně. Přes hudbu jsem neslyšela, že se po chodbě někdo pohybuje, a když jsem uslyšela hlasitý smích, bylo už pozdě. Nemohla jsem vyjít na chodbu, a tak jsem si zalezla do skříně. Doufala jsem, že dotyčná osoba nejde na záchod, protože otvory na "odpad" byly na úkryt dost malé. Samozřejmě, že byly malé, všichni si jistě dokážou představit, co by se stalo, kdyby byly tak velké, aby se jimi dalo protáhnout. Taky jsem brzy poznala, že se k nám blíží muž, nebo žena s velmi hlubokým hlasem. Třeba nějaká gladiátorka - velmi nepravděpodobná a velmi ošklivá představa, kterou jsem rychle vypudila z hlavy.

Co jiného jsem taky mohla čekat, než to, že dotyčný muž vejde zrovna do pokoje, ve kterém jsem se schovávala. Co tady tak mohl chtít? Na patře bylo dalších x pokojů, řekla bych tak 10, podle toho, čeho jsem si stihla všimnout. Nicméně škvírou ve skříni jsem viděla muže, který stál zády ke mně. Z protější skříně si vytahoval plášť, nebo lépe řečeno tuniku, a převlékal se. Brzy jsem pochopila, co tady dělá. Vždycky jsem říkala, že muži a víno nejdou k sobě. Skvrna od červeného vína je sice nepříjemná záležitost, ale nemohl se převléct až po večírku?

V té chvíli, kdy si sundal všechno a stál přede mnou nahý, přestala znít na pár vteřin hudba a já jsem vzdychla asi až moc nahlas. Okamžitě se otočil a pomalu se ke mně přibližoval.

"Je tady někdo?" zeptal se nedůvěřivým tónem. Dokonce i trochu pobaveným, jako by si s někým hrál na schovávanou.

Snažila jsem se mezi haldou oblečení najít tajný vchod do Narnie, ale marně. Zvažovala jsem všechny své možnosti a udělala jsem tu nejpitomější ze všech.

Když stál přímo přede mnou, chtěla jsem rozrazil dveře a omráčit ho tím, jenže jsem, ani nevím o co, zakopla, proletěla jsem dveřmi a svalila se na ležícího muže. Ten si mezitím držel svůj zakrvácený nos a já jsem byla úplně paf z jeho svalů. Nemohla jsem se z něj dostat a stále jsem byla nohou do něčeho zamotaná. Nastala velmi chaotická situace. Než se mi podařilo vstát, muž už byl na nohou a podával mi ruku.

"Tak tady si schovává Marcus své poklady."

Tuhle metaforu jsem pochopila. Tedy metonymii, vždycky se mi tyhle dva pojmy pletly. Usmála jsem se a pomocnou ruku jsem přijala. Nemohla jsem jen tak začít utíkat, ani jsem nevěděla, ve které místnosti Oliver přesně je, byla jsem z toho jeho těla úplně dezorientovaná.

"Děkuji. Za to předtím se omlouvám, hledala jsem něco ve skříni a...zavřeli se za mnou dvířka a...pak jste přišel vy a začal jste se svlékat a...nebylo vhodné vylézt."

Myslím si, že vaření z vody mi vždycky tak nějak šlo. Možná mé věrohodnosti také přispěl podroušený stav mého stále nahého společníka.

"Jak se jmenujete?" Byl dost opilý na to, aby se mnou laškoval nahý, ale málo na to, abych ho mohla přeprat nebo se ho jinak zbavit.

"Jsem..." Nenapadalo mě žádné římské jméno. Lepší říct blbost než mlčet dlouho.

"Kdybych vám řekla, jak se jmenuji, nebyla by to taková legrace, nemyslíte?" Jsem beznadějný případ.

"Jenže já chci slyšet vaše jméno."

Dobře, ten se nedá jen tak odbýt. A taky je dost panovačný.

"V tom případě zkuste hádat, aby to bylo aspoň trochu zábavné."

"Líbíte se mi čím dál víc." Usmál se a začal vyjmenovávat jména, takže jsem si ještě mohla vybírat, jak příhodné.

"Nebudu hádat všechna vaše jména." No jistě, kolik jmen sakra používali?

"Jste Julia? Cornelia? Octavie? Antonie? Fabia?" Po každém jméně jsem zavrtěla hlavou na znamení, že se netrefil. Nemohla jsem však čekat příliš dlouho, aby nezačal mít podezření.

"Dobrá, pak třeba Hortensie? Ne? Tak Lucretie? Venuše? To by se k vám hodilo." Představa bohyně se mi tak zalíbila, že jsem si ani neuvědomila, že mu toto jméno nevědomky odkývávám.

"Vážně?" Začal se smát a já jsem se přiblbě usmívala taky.

"Tak to už byste mi mohla říct celé vaše jméno. Určitě vaši rodinu znám." No právě. Určitě tady zná mnoho lidí a bude vědět, když si budu vymýšlet.

"Nejprve mi ale vy řekněte to svoje." Rozšířili se mu zorničky a hrdě pronesl: "Gaius Julius Caesar." Pusa se mi rozjela dokořán. Vytřeštěné oči se mi zamlžily a opět jsem cítila strašlivé horko.

"No ty vole." Okamžitě jsem si rukama zalepila pusu.

"Prosím?" Snad jsem to neřekla tak nahlas, prosím, ať jsem to neřekla tak nahlas.

"Chci říct...já...já vás znám...tedy neznám vás osobně, ale vím, kdo jste. Všichni to vědí." Červenala jsem se jako malá holka a muž přede mnou se povznešeně usmál. Výborně, první bod na seznamu věcí, které musíte udělat při seznámení s mocným muže, splněn - lichotkami obšťastnit jeho ego.

Páni, ten slavný Caesar stojí přede mnou...nahý. Jistě, ten nos jsem měla ihned poznat, celkově byl velmi podobný podobiznám, které jsem viděla několikrát. Jen byl mnohem hezčí a vyšší a rozhodně...větší...v těch důležitých partiích, jestli mi rozumíte. A teď nemyslím to, co asi myslí většina lidí. Měl vážně velké svaly. Vlastně zase tak velké nebyly, ale dlouho jsem mužské svaly neviděla, takže mi připadaly obrovské.

Každopádně TEN Caesar, který vládl Římu, byl před mnou, TEN Caesar, který vyhrál tolik bitev, TEN Caesar, který řekl: "Kostky jsou vrženy," a taky "Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem."

Snad jsem moc neslintala, když se po mně začal sápat rukama a přibližovat si mě k sobě. Počkat, nebyl ženatý? Nevěděla jsem ani, ve kterém roce jsme. Nějak jsem se nedokázala dopočítat, když jsme překročili rok 0 a teď jsme se vraceli obráceně. Navíc jsem byla úplně mimo z toho, s kým jsem v pokoji a co se mnou dělá. A i kdybych se dopočítala, stejně bych nevěděla, co v té době dělal, nevěděla jsem ani, kdy se narodil, ani ve kterém roce byl ženatý. Už jsem se ho chtěla zeptat, jestli nemá manželku, ale v tom mě zachránil Oliver. Vešel do pokoje tak rychle, že mě Caesar pustil a odvrátil pozornost k němu.

"Musíte Venuši omluvit, už toho dost vypila." Přišel k němu blíž a podal mu ruku. "Jmenuji se Sirius Hobitus Bondus a toto je moje sestra." Musel nás už chvíli poslouchat na chodbě a zdálo se, že má všechno pod kontrolou. Jen u toho jména nemusel tolik fantazírovat.

"Jak jste se sem dostal? Festivalu Bona Dea se nesmí účastnit žádný muž." Caesar vypadal naštvaně, avšak zároveň pobaveně, to asi dělalo to množství vína, z jehož výparů, které se linuly z Caesara, jsem začínala být opilá i já. Tohle asi bratr nečekal, to jsem poznala, ale rychle se vzpamatoval.

"Jsem tady tajně, došel jsem za vámi. Váš strýc Marius je již mrtvý, mám pravdu?" Caesar přikývl.

"Dobrá, jsem jeho přítel. Pověřil mě tím, abych se stal vaším osobním strážcem. Byl jsem vycvičen, samozřejmě tajně, nejspíš vám o tom nestačil říct, než zemřel." No tedy, vůbec jsem nevěděla, o kom to Oliver mluví, ale vypadalo to, že mu Caesar věří. Najednou jako by úplně vystřízlivěl.

"Musím se vrátit na oslavu, než mě začnou hledat. Zůstaňte tady, za chvíli se pro vás vrátím a bezpečně vás odvedu k sobě domů." Mrkl na mě i na bratra a poplácal ho po rameni. "Vypadáš velmi mladě."

"Věřte, že to mi říkají všichni."

Kolik si musel myslet, že mu je? Mě vždycky připadalo, že vypadá tak o tři roky starší než ve skutečnosti je. Usmívali jsme se za odcházejícím Caesarem, a když zmizel z doslechu, rozproudila se vážná debata.

"No...co na to říkáš?" Nejdřív Oliver vypadal naštvaně, i když jsem nechápala proč, ale pomalu se jeho zamračení měnilo ve výraz rozpustilého štěněte, kterému jste právě podali hračku.

"Páni, to je ten nejlepší den v mém životě. Já toho chlapa obdivuju. Tedy ne nejlepší, ten jsem zažil s Leonií, ale hned druhý. Páni...nemám slov." Opřel se o stůl a pokračoval už ne tak nadšeně.

"Takže, pozorně mě poslouchej, jsme tak mezi rokem 86, to totiž údajně zemřel Marius, a rokem 44 před naším letopočtem, to totiž umřel Caesar. Caesar se narodil roku 100 př. n. l., možná o dva roky dřív, tipoval bych mu kolem 25 až 35, takže budeme někde v roce 75 až 65 před naším letopočtem. Měli bychom být v roce 86 před naším letopočtem, ale to určitě nejsme, takže už se nepohybujeme po stovkách, a já asi vím proč." Celou dobu jsem Olivera pozorně poslouchala a snažila jsem se počítat s ním. "Vím, že jsem si měl co nejvíc přát být doma, ale věděl jsem, že se při dalším skoku dostaneme do období, ve kterém Caesar žil, a asi jsem skrytě toužil vidět ho. Vždycky to byl můj oblíbený vojevůdce. Takže...nemůže to být náhoda, musel jsem to ovlivnit. Myslím, že to je dobrá zpráva, dostaneme se domů. Ale zatím si musíme odpočinout, jsem strašně unavený a nedokážu se soustředit, takže další skoky by byly jen plýtvání časem. Vážně se nechci dostat až do pravěku."

"Ale...přiznej si to. Chceš se chvíli zdržet se svým oblíbencem." Šťouchla jsem do něj a Oliver se zachechtal jako malý. Bylo mi to jasné, ale taky jsem byla zvědavá.

"Dívej, rok 75 až 65 př. n. l. - to už byl Sulla tuším mrtvý, taky se odehrávalo Spartakovo povstání, v této době ještě nebyl Caesar tak mocný jako později, ale jakési postavení měl."

"A byl ženatý? Tedy je teď ženatý?" Ne, že bych se s ním chystala něco mít, ale zajímalo mě to. Oliver ale zakroutil hlavou, jako by to nebyla úplně normální otázka.

"To nevím, první žena mu myslím umřela, ale nevím, kdy a jak dlouho potom se znovu oženil. Jo a ještě jedno, nevím teď přesně, kdy by mě mohl "údajně" Marius poslat na výchovu, ale musí mi být tak minimálně třicet let, rozumíš?"

"Olivere, ty jsi úžasný, to všechno...jak to víš? Jsem na tebe vážně hrdá." Oliver jen pohodil vlasy a brada se mu trochu vzedmula pýchou nahoru.

"Já tě zbožňuju." Byla jsem tak nadšená a vážně pyšná, že jsem ho objala.

"No jo, to stačí." Odtahoval mě od sebe jako nějakou šílenou fanynku.

"Já zase zbožňuju učitelku, která mi dala za trest, že jsem spal v hodině, vypracovat desetistránkový referát na téma - Caesar a jeho vzestup." Oliver musel vidět můj obličej, protože okamžitě dodal: "Ale i tak toho o něm vím sám od sebe dost, vždycky mě toto období bavilo."

"Vždyť já vím," řekla jsem nikoli žertovně, ale zcela vážně.

"No a ještě poslední věc, než se vrátí. Ellie, Caesar byl vždycky podezíravý, tedy měl by být, možná ne tak moc, protože je ještě poměrně mladý, ale i tak si musíme dávat pozor. Nesmí mít pocit, že mu lžeme, jasné? Když se tě na něco zeptá a ty nebudeš vědět, řekni, že je pro tebe těžké o tom mluvit, zahraj to nějak na city. No, a když to bude něco, v čem nebudeš moct mlčet, prostě mlž, hlavně kdyby se ptal, tak jsi byla vždycky na straně populárů, ne optimátů, jo?"

"Dobře."

Oliver s velkým zájmem zkoumal, co mohl, zdi, šaty, skříně, podlahu, prostě všechno. Já jsem se zaměřila na oděv, který zde Caesar nechal. Než se vrátil do společnosti ostatních hostů, navlékl si nové šaty, i když s tím vůbec nespěchal, přestože se k nám připojil Oliver. Vůbec se před ním neostýchal. Každopádně odešel oblečený a starý hábit nechal v šatně. Nečichala jsem si ke skvrně ani jsem na šaty nesahala, ale na chvíli mě napadlo, jestli je skvrna vážně od vína.

Museli jsme počkat až na úplný konec večírku. Se mnou by problém nebyl, ale bratra nesměli ostatní vidět. Této události se nemohl kromě hostitele účastnit žádný muž. Nevěděla jsem, proč tedy Caesar může, ale ten asi mohl vždycky všechno. Ven jsme pronikli nezpozorováni, a když jsme přišli k Caesarově domu, začalo svítat.

Obrovský dům obklopovala skvostná zahrada. Nestihla jsem si ani užít pohled na rozkvetlé rostliny, které jsem neviděla už tak dlouho. Caesar nás rychle zavedl do pokojů. Tentokrát jsme neobývali jeden společný, ale každý měl svůj vlastní. Naštěstí byly propojené chodbičkou. Občas jsem chtěla mít samostatný pokoj, ale teď, když jsem seděla sama v prázdné místnosti, byla jsem vděčná za sdílení jednoho dětského pokoje s bratrem.

Museli jsme počkat, než si Gaius, jak jsme mu měli říkat, zařídí nějaké záležitosti. Myslím, že se chtěl hlavně vyspat.

Měli jsme nařízeno zůstat každý ve svém pokoji, aby nás někdo neviděl a nenastaly problémy. Nejdřív nás totiž musí se všemi v domě seznámit. Lehla jsem si, ale nemohla jsem usnout, a tak jsem jen pozorovala stěny kolem sebe, zdály se od sebe být tak vzdálené. Jediné, co jsem teď cítila, byla prázdnota. Najednou v tom nekonečném vesmíru chybělo tolik věcí. Nezbývalo než čekat a já jsem čekání vždycky nesnášela.