Něco si přej!||T. Barvíková||4/10

12.05.2018


Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej. 

Kapitola 7

V roce 1514 jsme strávili celé léto. Nepočítala jsem přesný počet dnů, které nejsme doma, ale pořád jsem měla přehled o tom, který je den. Za tu dobu jsme se stali nepostradatelnou součástí Leoniiny rodiny. Olivera už víceméně brali jako svého budoucího zetě. Vztah mezi ním a Leonií se vyvíjel každým dnem. Jen slepý by si nevšiml pouta mezi nimi. Pořád si něco šuškali, všude chodili spolu, občas se taky pěkně pohádali, ale zato krásněji se usmiřovali. Leonie je strašně paličatá a rozkazovačná, bratr je zase flegmatik, takže ona řve a on dělá, že ji nevnímá. To ji rozčílí ještě víc. Když ale vychladne, skočí mu do náruče a všechno je zase v pořádku.

O Leonii byl podle lidí z vesnice vždycky velký zájem, ale ona každého nápadníka odmítla. Nikdo pro ni nebyl dost dobrý. Možná na ni udělal Oliver dojem, když jí zachránil život, nebo ji okouzlil něčím jiným, ale rozhodně do něj byla zamilovaná. Leonie si mohla vybírat a Oliver to moc dobře věděl, chtěl ji každý a on nebyl výjimkou. A Leonie zase věděla, že po ní touží.

První krok tedy musela udělat ona a taky ho udělala. Poprvé ho políbila tu noc, kdy spolu tančili. Vkradla se k nám do pokoje, když si myslela, že už všichni spí, jenže já jsem tu noc měla špatné sny. Probudila Olivera a udělala to přímo přede mnou. Nic jsem neviděla, jen jsem je slyšela. Což byla asi ta horší varianta. Neřekli si ani slovo, Leonie zmizela z pokoje, zavřela za sebou dveře tak potichu, že jsem přemýšlela, jestli neumí procházet zdí, a Oliver spal dál. Sám by se mi asi nesvěřil, jenže já jsem chtěla vědět každý detail. A on mi nakonec všechno řekl. Možná to bylo tím, že zde neměl žádného kamaráda, kromě kováře, ale tomu se chlubit nemohl, protože by mu to připadalo trapné. Stala jsem se jeho nejlepším kamarádem. Samozřejmě až po Leonii.

Já jsem žádné takové vzrůšo nezažila. Připadalo mi, že se mě kluci i muži stále bojí. Nebo mě prostě nechtějí. Zato jsem se prokázala jako dobrá zdravotnice. Pomohla jsem chlapci, který se topil v jezeře, postarala jsem se o zlomeninu našeho souseda a dalších pár maličkostí. Žádné velké zázraky, ale lidem to tak připadalo. Použila jsem jen některé nové metody, které nás učili v kurzu.

"Dneska musíme do kostela. Je svátek Narození Panny Marie," oznámila nám Leonie, když vešla do pokoje bez zaklepání.

Chodí si k nám, jak se jí zlíbí, a nikdy neklepe. Je drzá, ale je tak roztomilá, že jí to pokaždé prominu. A navíc má ráda mého bratra, za což ji zbožňuju ještě víc.

Takže to je 8. září, pomyslela jsem si. Tento svátek nám babička vštěpovala do hlavy, ale já si ho pamatovala hlavně proto, že toho dne měli rodiče svatbu. Když Leonie zavřela, sedla jsem si na postel a vzpomínala na ně.

"Víš, jaké je dneska výročí?" zeptala jsem se bratra. Pochybovala jsem o tom, že by něco takového věděl, tak jsem ani nečekala na odpověď. "Je 8. září. Dneska je to 22 let, co se rodiče vzali. Myslíš, že doma slaví?"

"Myslím, že taťka zase zapomněl, že nějaké výročí je." Oliver se mi asi snažil zvednout náladu.

"No jo. Vy chlapi. Jak málo si nás vážíte a přitom byste bez nás nemohli žít."

"Ale prosím tě, Ellie, vždyť je to jen obyčejný den. Kdo si má pamatovat všechny ty narozeniny, svátky...a ještě k tomu výročí? To po nás nechtějte."

"Aha, takže kdyby sis měl brát Leu, oblečenou v krásných bílých šatech, prostě dokonalou, s pocitem, že s ní můžeš strávit zbytek života a že si ta krásná holka, z bůhví jakého nesmyslného důvodu, vybrala zrovna tebe...Chceš mi říct, že by sis tento den nepamatoval do konce života?" Smích Olivera přešel. Pokyvoval hlavou a nevěděl co říct.

"Máš pravdu, ze začátku bych si to asi pamatoval, ale ne po dvaceti letech."

"No, když myslíš." Odvrátila jsem hlavu, jakože trochu napučeně.

Netrvalo dlouho a znovu otevřel diskuzi. "Hele...nezačínej se svatbou, jsem na to trochu mladý, nemyslíš? Navíc to mezi námi teprve začíná, nechci všechno zkazit myšlenkami na svatbu." Hodila jsem po něm pohled, jakože vůbec nevím, o čem mluví. Dávala jsem mu jen příklad, nenutila jsem ho do svatby.

"Víš co? Měla by ses začít chystat do kostela." Otočil se ke mně zády, jako bych ho něčím hrozně pohoršila, a tak jsem na něj vyplázla jazyk. Co si ten smrad myslí? Pusinkovat by se chtěl, ale jakmile se začne mluvit o něčem vážném, stahuje se do ulity. Zbabělec! Nebo vlastně spíš "typický chlap".

Nakonec jsem ještě štiplavě dodala: "Hlavně, že když máš dostávat dárečky, to se ti hodí, aby si každý tvoje narozeniny pamatoval. I svátek..."

Čas utíkal rychleji než voda, pozorovala jsem na sobě i Oliverovi velké změny. Nejen v chování a myšlení, ale především fyzické. Dostala jsem se do dobré kondice, jedla jsem méně a hýbala se více. Hubla jsem a začaly se mi rýsovat svaly. Nikdy jsem se necítila tak zdravě.

Také jsem čím dál míň myslela na cestování a na to, jak se dostat domů. Samozřejmě jsem se stále chtěla dostat do naší doby, ale nějak to přestalo být mým každodenním tématem pro dumání. Stále jsem doufala, že najdeme způsob, jak se dostat domů, že se prostě něco stane a ráno se probudím ve své posteli. Přesto jsem byla smířená i s tím, že tady zůstaneme do konce života.

Musela jsem být, jinak bych se z toho zbláznila. Byla jsem připravená na to, že si najdu manžela, usadím se, budu mít dítě a budu pracovat podle toho, koho si vezmu za manžela a jaké možnosti se mi naskytnou.

Za této varianty jsem se musela smířit i s tím, že nikdy nepůjdu na výšku, neprocestuju celý svět ani nepoletím letadlem, neprojedu se na kole, nenarovnám si vlasy, nenalakuju si nehty a neudělám spoustu dalších věcí, které jsem vždycky považovala za samozřejmost a nudily mě.

Bože, jak ráda bych si teď nalakovala nehty!

Nikdy už neuslyším Olivera hrát na housle, i když ty už možná vyrobené jsou. Ach jo...už nikdy si neudělám fotku s přáteli, nikdy už svoje kamarády ani neuvidím, nikdy už neuvidím rodiče. Byla jsem sama v pokoji, a tak jsem mohla brečet, jak jsem chtěla. Nebrečela jsem nahlas, jen mi tekly slzy a nemohla jsem to zastavit. Snažila jsem se přijít na něco, co mi nebude chybět. A přišla jsem. Už si nikdy nebudu muset depilovat nohy.

Ponořila jsem se hluboko do mysli a snažila jsem si vybavit rodiče. To, jak vypadají. Vidím mamku, jak se směje při sledování našeho oblíbeného seriálu, a taťku, jak stojí opřený o křeslo a vykládá nám, jak coca cola škodí zdraví. Ha...už se nikdy nenapiju coca coly.

Taky se snažím vybavit si kamarády. Tohle už je těžší. Janu si vybavuji dobře, dlouhé černé vlasy, vysoká, modré oči. To jsou její základní charakteristické rysy, ale já si pamatuji i její znamínko na krku ve tvaru srdce. Také její jizvu na břiše po operaci slepého střeva. I to, jak se jí dělají ďolíčky, když se směje.

U Kristýny už je to trochu horší. Je pevnější postavy, má hnědé vlasy a rovnátka, které by jí letos měli sundávat. Vím, že má hluboký hlas, ale nedokážu si ho vybavit, neslyším ho. Nepamatuju si na nic, co mi řekla, co by mi ho mohlo připomenout.

Ema a Šarlota jsou jako dvojčata. Obě štíhlé vysoké blondýny. Jen jedna má úplně průzračné oči se špetkou modré a druhá je má hnědé. Dokážu si představit, jak se oblíkají, vidím ty kraťásky a trička nad pupík, ale za nic na světě si nedokážu vybavit jejich grimasy. Je to, jako bych je viděla, ale strašně rozmazané. Dalo by se to přirovnat ke každodennímu snídání jogurtu. Pořád je stejný, nic se na něm nemění. Ano, občas je trochu sladší než jindy nebo tak, ale je to pořád to samé. Když ho ale přestanete jíst a začnete snídat něco jiného, po pár měsících zapomenete, jak chutnal.

Byly doby, kdy jsem holky vídala každý den. Samozřejmě jsem měla i kamarády kluky, ale s holkami jsem se vídala pravidelně. Jenže pak bylo čím dál míň času, některé si našly partnery, některé se s novou školou začaly scházet s novými lidmi a tak dále. Taky už jsme nepotřebovaly k životu tolik pohybu, bylo pohodlnější zůstat doma a psát si přes facebook. Žádnou z mých kamarádek jsem neviděla po dobu, co trčíme v minulosti. Co je horší - některé jsem neviděla mnohem déle, přestože jsem ještě mohla. A chybí mi všechny.

Mé myšlenky se postupně přesunuly k prarodičům. Jak bych na ně mohla taky zapomenout. Zobrazují se mi vzpomínky, které jsem si z různých důvodů nesmazatelně zapsala do paměti. Tak třeba tahle.

Šli jsme s bráchou a babičkou do nemocnice, naše teta byla po operaci, tak jsme šli na návštěvu. Kvůli něčemu jsme se s bráchou hádali, už si nevzpomenu, o co šlo, ale bylo to určitě nepodstatné. Zrovna jsme v tu chvíli procházeli kolem cedulky s nápisem Zákaz psů. Babičce to nedalo, a když uviděla přeškrtnutého psa, posměvačně pronesla: "Přestaňte na sebe štěkat, nebo nás nepustí dovnitř, je tady zákaz vodění psů!" S bráchou jsme se přestali hádat a babička byla spokojená.

Další dobrou historku mám zase s druhou babičkou. S dědou jezdívají jednou za rok do lázní a babička si ráda dováží suvenýry v podobě mýdélek, lahviček se šamponem nebo sprchovým gelem, malých čokoládek, kterými se vítají hosté, a podobně. Upřímně, takové suvenýry si z hotelů vozí každý, ale jen málokdo je potom rozdává ostatním.

Když jsme po jednom takovém jejich pobytu došli k prarodičům na rodinný oběd, babička pro mě s bráchou měla přichystaný dáreček. "Tady máte keksík. Můžete si ho po obědě sníst." Obdarovala nás s nadšením. "Keksík" byl zabalený do bílého lesklého obalu, když jsme ho však s bráchou rozbalili, nedokázali jsme zadržet smích. Místo sušenky či jiné sladkosti na nás čekalo mýdlo. Možná to převyprávěné není tak vtipné, ale vážně, když jsme se těšili na sušenku či podobnou laskominu a dostali jsme mýdlo, bylo to velmi vtipné. Navíc ten babiččin nechápavý výraz. Vůbec tomu nechtěla věřit, myslela si, že si z ní děláme legraci.

To mi připomnělo jedny Vánoce. Bude to tak šest let. Když jsme si přijeli vyměnit dárky s prarodiči, jako každý rok, opět jsme byli překvapení tím, jakou má babička fantazii. A to jsme si mysleli, že už nás ničím překvapit nedokáže. Oliver pod stromečkem našel jeden dárek, který jako by byl stvořený přímo pro něj. Nebo aspoň podle babičky zřejmě. Když Oliver otevřel svůj dárek, myslel si, že dostal batoh. Batoh se vždycky hodí, to je v pohodě. Jenže pak začal batoh zkoumat a nechápal, jak jej dat na záda. Prostě nějak neseděl. Měl divný tvar. Po delším zkoumání jsme došli na to, že dostal tašku pro psy. Nebo přesněji tašku, ve které si psi nosí žrádlo. Tuto skutečnost nám potvrdil jak příbalový letáček, tak obrázek tlapky na přední straně.

Ale abych nemluvila pořád jen o babičkách, snažím se vzpomenout na nějakou historku spojenou s dědečky. S oběma byla legrace pořád, jen s každým jiným způsobem. Jeden srandy dělal, druhý je spíš říkal.

Na nic konkrétního si teď nedokážu vzpomenout, zato se mi opět připomněla mamka. Není to zase tak dávná vzpomínka. Byly jsme spolu samy doma, protože taťka s bráchou jeli na kolo. Bylo už dost pozdě a měli se každou chvíli vrátit. S mamkou jsme blbly a hádaly se o jedny boty. Ani nevím, proč mě to napadlo, ale popadla jsme boty a utíkala jsem s nimi na chodbu, hodila jsem je tam a zamkla jsem dveře, které nikdy nezamykáme.

Chvíli bylo všechno v pohodě, ale když mamka chtěla vzít psa z venku domů, nemohla dveře na chodbu odemknout. Začala na mě křičet a lomcovat s klíčkem, ale nějak se zasekl. Dveře prostě nešly otevřít. Ben venku štěkal, mamka se rozčilovala a nadávala mi.

Psa jsme tedy domů vzaly oknem v kuchyni. Vylezla jsem ven, podala jsem třicetikilového mazlíčka mamce a vlezla jsem zpátky.

"Taťka tě zabije, Elizabeth, ten bude naštvaný, že musí lézt oknem. A jak jím protáhnou ta kola, nevíš?" Mamka byla vzteklá a pořád se snažila pohnout se zámkem. Když to vzdala, zkusila jsem to i já. Přes všechny moje omluvy jsem se cítila strašně provinile a hloupě, že mě napadla taková dětinská pitomost.

Za chvíli přišla mamka, byla klidnější a v ruce držela šroubovák. Točila s ním a bouchala. Po chvíli se dveře jako zázrakem otevřely. A tak byla katastrofa zažehnána ještě předtím, než dojeli brácha s taťkou.

Vzpomínky na všechny mě rozplakaly i rozesmály, ale nesměla jsem se jimi zabývat dlouho. Čekala mě spousta práce, a tak jsem se naposledy zhluboka nadechla, vydechla a šla jsem.


Kapitola 8

Myslela jsem si, že nakupování je jedna z věcí, které už nikdy dělat nebudu. Díkybohu za to, že jsem se mýlila. Leonie a její rodina potřebovali nové oblečení. A já rozhodně taky. Také se musela nakoupit spousta jiných věcí, od potravin, přes polštáře a vybavení do pokojů, až po nejrůznější maličkosti. Byla toho spousta, takže jsme s Leoniiným otcem jely obě. Aspoň jsem si tak sama mohla vybrat, co chci.

Město, které bylo v této zemi hlavním obchodním centrem, od nás nebylo daleko, přesto cesta trvala dlouho. Vždycky, když bylo delší chvíli ticho, začala Leonie zpívat, postupně se k ní přidal Thomas a nakonec i já. Byly to písně velmi jednoduché, opakovaly se slova i melodie. Stejně mi ale cesta ubíhala strašně pomalu. Sledovala jsem okolí a přemýšlela.

Přemýšlela jsem o všem možném. Například o tom, které rozdíly v obsahu půdy jsou tak zásadní, že jeden pás je krásně zelený, vedle něho je hnědý trojúhelník a pak zase navazuje zelený pás, tentokrát ale s jiným odstínem zelené. Co může takhle ovlivňovat barvu?

Připomínalo mi to cesty po dálnici. Z okna jsem sledovala krajinu a přála jsem si zastavit a vyběhnout na ty pole a louky. Od té doby, co takhle sleduji krajinu kolem sebe, chápu pohádku, ve které se z obilí přede zlato. Jednou jsme totiž jeli kolem pole a krásně svítilo slunce. Obilí najednou vypadalo úplně jinak než kdy předtím. Ze země netrčely obyčejné lány pšenice, ječmene, žita a já nevím čeho, ale trsy zlatých prutů, jejichž záře mě oslňovala. Bylo to nádherné. Naše Země je tak krásná, bohužel té krásy ubývá.

Dnešní cesta byla v mnohém podobná, cítila jsem se chvílemi jako v mojí době, až na to, že jsme nemuseli trčet v zácpě. Další velký rozdíl byl v počtu stromů, kam se všechny ty stromy poděly? Vím, že jsem úplně na jiném místě, než které jsem znávala, ale stromů ubylo všude, cítím to ve vzduchu. No a neopomenutelně se lišil dopravní prostředek a dalších x věcí, ale když to všechno potlačím do pozadí, jistou podobnost prostě vidím - vždyť jsem pořád na stejné planetě, jen v jiné době.

Konečně jsme dojeli až do města. Leonie se v něm vyznala dobře, a tak nás její otec nechal samotné a šel si zařídit svoje věci. Leonie mě zatáhla do mnoha krámků, věci tam byly drahé, koupit jsme si nic nesměly, ale aspoň jsme se mohly dívat.

"Hrozně bych si přála ukázat ti obchody z místa, ze kterého pocházím," řekla jsem Leonii bodře.

"A já bych si je přála vidět. Třeba mi je někdy ukážeš." Mrkla na mě a zase se rozplývala nad kravinkami.

Věděla moc dobře, že se daleko od domova nedostane, ale byla snílek. Optimismus z ní sálal za každé situace. Nezamiloval si ji jen Oliver, stala se také mojí kamarádkou. Takovou, se kterou víte, že vaše přátelství vydrží napořád. I kdybychom se roky neviděly a pak se náhodou potkaly, začaly bychom zase tam, kde jsme před léty skončily.

"Tuhle sošku chci. Ne, tohle zrcátko chci! Nebo tuhle skřínku."

Nebylo snad nic, co by tahle princeznička nechtěla. Nic si ale nekoupila. Přesto, že létala v oblacích, byla silně přivázaná k zemi, a to pořádně pevným lanem za tyč z ocele zalitou betonem. Byla jako balonek napuštěný héliem. I kdybyste chtěli, nedosáhli byste tam, kde se vyskytovala ona. Ale mohli jste si ji aspoň na chvíli přitáhnout k sobě.

"Jíííí." Nedokážu ani popsat, co vydávala za zvuky.

Nikdy bych neřekla, že se takhle začne chovat skoro dospělá dívka a obzvlášť v této době. Poskakovala a jíkala na celý krám.

"Tohle jsou ty nekrásnější náušnice na světě."

Myslela jsem, že její objev budou nějaké ručně navlékané korálky, ale to, co mi ukázala, bylo úplně za hranicí možností. Byly to vážně ty nejkrásnější náušnice na světě. Nikdy jsem nic podobného neviděla, ani v naší době. Samozřejmě byly drahé, hodně drahé. Tito lidé šetřili, kde se dalo. Neznali přepych. Já jsem naopak zvyklá na rozhazování. Vždycky jsem všeho měla dost a nemusela jsem se bát toho, že bych strádala. Nebo aspoň mě to nikdy nenapadlo. Leonie se na ně dívala s takovou touhou, jakou jsem u ní ještě neviděla. Pořád měnila výrazy a snažila se usmlouvat s prodavačem nižší cenu, ale na tolik, kolik by si přála, zlevnit nemohl. Když věděla, že je bitva prohraná, s hrdostí náušnice položila a už se na ně ani nepodívala.

"Jé, dívej, tam kupujeme oblečení, musíme se tam jít hned podívat." Ukázala na krámek přes cestičku a vydala se tím směrem.

"Já tě hned doženu, myslím, že jsem vzadu viděla něco, co by se mi hodilo." Ani jsem nedokončila větu a už za ní zaklaply dveře.

Usmlouvala jsem cenu na nejnižší, která šla, a ty náušnice jsem jí koupila. Myslím, že by to byl hezký dárek od bratra. Strčila jsem si je do výstřihu a vydala jsem se za ní. Smlouvání i to s výstřihem jsem se naučila zde. Nejlepší skrýše bývají člověku nejvíce na očích, no a kam lidi nejvíce čučí, když s vámi mluví??

Oblečení si samozřejmě nechávají šít od místní švadleny za nízkou cenu a nosí je, dokud je nezničí. Ale šaty na večírky, svatby, pohřby a podobné události si kupují ve městě. Každý má nárok na jedny. Oliverovi jsme něco vybraly společně, dokonale jsme se shodly. A pak přišla ta lepší část - zkoušení šatů. Vyzkoušely jsme tolik modelů, že jsem na konci dne nemohla pohnout hlavou, jak jsem byla pořád narovnaná. A krk nebyl jediné místo, které mě bolelo. Taky utrpěly mé uši a srdce. Uši proto, co musely vyslechnout.

"Elinko, chtěla bych ti něco říct."

Nemám ráda, když mě takhle oslovuje. Lidé mí říkají různě, ale tohle vážně nemusím. Nejraději mám prostě Ellie. Taky není špatné Elis. Ale Eliško, Elinko, Elizabeth - to vážně ne. Když slyším Elizabeth, vybaví se mi anglická královna a vždy si ji představím jako starou paní. Cítím se pak prostě moc stará.

"Tak povídej, Leo," pobídla jsem ji jako vždycky.

"Chci se oddat tvému bratrovi. Miluju ho." Vážně? Ušklíbla jsem se asi víc, než bych chtěla.

"Ehm...jak to myslíš?" Vážně jsem byla trochu zmatená z toho, co tím naznačuje.

"Je to jednoduché. Moje duše je celá jen jeho, chci, aby bylo jeho i mé tělo."

Tipovala jsem správně. Na jednu stranu jsem chtěla vědět jako kamarádka každý detail, na druhou stranu jsem nechtěla slyšet už ani slovo jako sestra...kecám, jako sestru mě to zajímalo ještě víc.

"Aha, to je...to je skvělé. Mám takovou radost." Objala jsem ji.

Mám radost z toho, že spolu budou mít sex? No co. Myslela jsem, že tady se čeká až na svatební noc. Ale lidé jsou asi stejní v každé době.

"Chci, aby to bylo výjimečné. Vezmu ho k řece a zůstaneme tam přes noc. Mám to naplánované do puntíku. Ty nás budeš krýt před rodiči, kdyby něco." No super. Ale mělo cenu se s ní hádat? Ne.

A srdce zasáhl muž, jak jinak. Leonie mě nechala chvíli samotnou a odběhla pro něco důležitého na trh. Hlídala jsem oblečení a další nakoupené věci. Seděla jsem u malé kašny a hrála jsem si s hrstkou kamínků. Celkem jsem se nudila a sledovala jsem lidi kolem sebe. Nebyla jsem jen v jiném čase, byla jsem v úplně jiném světě. Ani bych se nedivila, kdyby i v jiném vesmíru. Mé názory se měnily velmi rychle.

Nálada se mi trošku zvedla, když jsem uviděla Thomase. Ne Leoniina otce, ale Thomase z vedlejší vesnice. Leonie nás představila na jedné večerní oslavě. Byl hezký a celkem se s ním dalo vykládat. Zamávala jsem na něj a on se pomalu došoural až ke mně.

"Posaď se, jestli máš chvíli čas, čekám na Leonii," nabídla jsem mu. On ale zavrtěl hlavou. "Neboj, já nekoušu." Podívala jsem se na něj trochu vyčítavě, protože se na mě ani neusmál. Když jsme se seznámili, usmíval se jak měsíček...vy víte kde a najednou nic?

"To já přece vím." Ruce měl v kapsách a rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby někoho vyhlížel, ale mě bylo jasné, že se mnou prostě nechce verbálně komunikovat. A ani nonverbálně.

"Říkala jsem si, že bychom se mohli jít někdy někam projít."

Doma bych prostě kluka navedla nenápadně k tomu, aby mě pozval do kina. Ale tady žádné kino nebylo a ani se mi na něj nechtělo hrát žádné divadlo. Už jsem se nechala kluky ponižovat dost.

"Víš, asi teď nebudu mít dlouho čas. Mám moc práce."

Moc práce? Vážně? Tahle výmluva je starší, než jsem si myslela.

"Stalo se něco? Předtím jsi sám navrhoval, ať spolu něco podnikneme." Neodpověděl. "Změnilo se snad něco?"

"Prostě se mi nelíbíš, to je všechno. Promiň."

Au. To vážně bolelo. Tak ať si trhne. Stejně jako ten předtím, ten se zase vymluvil na to, že cítí z Olivera určité nepřátelství, přitom s ním nikdy ani nepromluvil.

Neřekla jsem Thomasovi ani slovo a on bez rozloučení odkráčel pryč. Naštěstí se vrátila Leonie i s otcem a mohli jsme z tohoto příšerného místa zmizet.

**

Pracovala jsem na zahradě, a když mě Matteo procházející kolem spatřil, nabídl mi pomoc.

"Ta zelenina ti něco udělala?" Ten jeho humor mi vůbec nepřipadal vtipný.

"Co tím myslíš?" Na nějaké jeho hádanky jsem neměla náladu.

"Víš, rád bych večeřel, tak co kdyby si šla dělat něco jiného? Něco, kde nebude vadit, že jsi tak...nabroušená."

"Já nejsem nabroušená!" ohradila jsem se a vážně jsem tomu věřila, dokud jsem v ruce nedržela přepůlenou mrkev. Matteo se na mě podíval vítězným pohledem a nabídl, že dodělá zbytek za mě.

"Mám takový menší problém."

"Neříkej, copak je, Lištičko?"

"Už jsem tě varovala, že takhle mi říkat nebudeš." Pořád jsem měla v ruce nástroje, kterými bych mu mohla ublížit, kdybych chtěla.

"No dobře, Elizabeth."

Vážně? Vážně to musel říct tak hnusně? Musel prostě vždycky vyhrát?

"Liška zní dobře."

Eliška...tak mi říkával táta. Vzpomněla jsem si na něj a odmlčela jsem se.

"Co ten problém, Liško?"

Víc už mě otrávit nemohl, ale vážně jsem potřebovala radu.

"Žádný kluk mě nechce. Bude ze mě stará panna. Zůstanu sama a pořídím si tucty koček, které ke mně budou postupně chodit, protože vycítí, že jsem sama a..." Vtom mě Matteo přerušil.

"Možná vím, v čem je problém."

"Jsem škaredá, jsem obluda, moje vlasy jsou jako pochcaná sláma...jak by ne, když nemám své šampony a kondicionéry." Poslední slova jsem si šeptala pod nos.

"Tu narážku s pochcanou slámou nechápu, ale okamžitě se přestaň urážet. Jsi krásná. Nejkrásnější holka na míle daleko." Zakroutila jsem očima a začaly mi slzet.

"Věř mi, s tvým vzhledem to nemá nic společného, líbíš se všem, jen..."

"Jen? Jen co?" Naléhala jsem a moje natahování bylo pryč.

"Povídá se, že...že jsi poněkud nešikovná." Co? Nešikovná? Já? Proč? "Víš...že údajně neumíš řádně zamést, postel ustýláš tak, že vypadá, jako by se v ní právě vyválelo prase a podobně." Matteo se určitě náramně bavil, ale zároveň se mě snažil uklidnit.

"Prase? Už jsi někdy viděl prase, které se válí v posteli?" Css...ať si všichni chlapi trhnou, jestli mě nechtějí, protože neumím ustlat postel. "Jediná prasata, která se válí v posteli, jsou ti lidi, co o mně vypouští tyhle nesmysly." Sedla jsem si a překřížila ruce. Kvůli takovým lidem se trápit nebudu.

Matteovy koutky se zvedaly a rty se mu úplně roztřásly. Chovám se jako cvok. Tomu jsem se musela smát taky.


Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.

Tereza Barvíková ze Zlína je třiadvacetiletá studentka geologie a spisovatelka, která chystá k vydání svou již třetí knihu. Máme pro vás další dvě kapitoly z jejího knižního debutu s názvem Něco si přej.