✍RECENZE: Odhalte Tajemství bohyní na Žítkové 

"Jistě žili po svém, jednoduše. Byl to jejich život a většina ani o lepším nevěděla, natož aby po něm toužila a chtěla něco měnit. Na co taky? Kopce, lesy i půda, kterou si od hor a lesů půjčili, jim dávala málo, ale to málo bylo vším, co potřebovali. Hofer, jak je znát z jeho článků, cítil sounáležitost s krajem, do kterého se dostal víceméně za trest. Postupně objevoval jeho kouzlo, a také něco, co mu pod vousy moc nešlo - čarování, magii a Bohyně."

Ukázka, jež asi nejlépe charakterizuje to, do čeho se na více než třista stranách ponoříte. A nevyplavete jen tak... Mám téma žítkovských bohyň spojeno s násilím a odpornostmi, které v této souvislosti byly více medializovány, anebo které mi prostě více a více zůstaly v paměti. Vlastimil Hela se pokusil toto téma tak trochu rehabilitovat a povedlo se mu to na výbornou.

Nebudu snad zacházet do podrobností, protože to bych prozradila to, co tuto knihu dělá nesmírně chutnou a nezapomenutelnou. Snad jen to shrnu tak, že původní záměr vydat jen knihu Josefa Hofera, faráře, který na Žítkové celý život sloužil a veškeré ty bohyně, léčitelky a místní šamanky mě v celé kráse i hrůza ryze mužské celý život před sebou, se změnil v nejen vydanou jeho knihu, ale i v nádhernou mozaiku jiných informací, vlastního výzkumu autora a do textu, v němž úcta, respekt a zdravý nadhled ústí v otázku, proč se už žádné další bohyně nenarodily, proč vymřely a... vlastně si tu odpověď taky najdete samy. Celkem jsem s autorem shodla. Je to škoda, ale... ale možná ta ALE jsou ještě důležitější.

"Působnost šeptuch je do značné míry ovlivněna místem, ve kterém vykonávají svou praxi. Šeptuchy žijí v oblasti Podlesí, jež stojí na křižovatce tří kultur: běloruské, ruské a polské. Život zde plyne v provázanosti s církevní lidovou tradicí, což je zajímavý fenomén sám o sobě, a šeptuchy zde mají u místních lidé velký respekt. Člověk, který by nerespektoval místní zvyky, by nikdy nebyl přijat. Jinak jsou ale šeptuchy velmi vřelé a přátelské. Už jen pobyt v jejich přítomnosti je neuvěřitelný zážitek - říká Margaret Charyton.

A jak se vlastně šeptucha stane šeptuchou? Vědma, která cítí, že se blíží její čas, jmenuje svého nástupce. Získaný dar se musí předat. Obvyklou nástupkyní bývá vnučka nebo dcera, pokud k předání nedojde, je smrtí léčitelky tradice ztracena. Šeptucha určuje svou nástupkyni podle určitých individuálních vlastností adeptky... Samotné zasvěcení šeptuchy neprobíhá skrze nějaký zvláštní rituál, většinou jde o prostý rozhovor. Technika léčitelky se pak zlepšuje v průběhu času přes praxi..."

DOPORUČUJI. Opravdu tuhle knihu doporučuji, a to zejména tehdy, pokud vás tohle téma kdysi dávno znechutilo. Tohle je prostě dokument, který dýchá starými časy, nezkreslený současností.

O autorovi:

Vlastimil Hela (1956) pochází z Bojkovic poblíž Moravských Kopanic, kde se na Žítkové narodil jeho pradědeček. Příběhy z moravsko-slovenského pomezí i tamní bohyně ho přitahovaly od mládí a jeho prvními nesmělými literárními díly byly povídky o kopaničářích. Je autorem řady regionálních historických monografií a také publikací Ty jsi moje vstupenka do Nirvány, Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme a Hej Joe!

Působí jako mentální kouč a lektor, vede semináře o leadershipu, zvládání času a stresu a komunikaci se zákazníky. Využívá při tom nových poznatků z psychologie, výzkumů lidského mozku a dlouholetých osobních zkušeností.

Publikuje v časopise Regenerace a je hlavním koordinátorem Keltského telegrafu (www.keltskytelegraf.cz)

Napsala: Renata Petříčková